Co skutečně představuje Miloš Zeman a co Karel Schwarzenberg?

Finále souboje o Pražský hrad, tedy druhé kolo přímé volby prezidenta České republiky, by nemělo být měřením sil pravice a levice. Nemělo by být ani měřením politiky vládní koalice, k níž mám řadu výhrad, a opozice, u níž nedokážu pojmenovat nějakou výraznou činnost, abych k ní výhrady či uznání vůbec mohla mít. A nemělo by být ani pouhým měřením objemu prostředků na předvolební kampaň a účinnosti marketingových strategií. Mělo by zde jít o měření principů, které dva finalisté zosobňují či nezosobňují.
Co skutečně představuje Miloš Zeman a co Karel Schwarzenberg?
Řekla jsem, že Miloš Zeman představuje politické zlo. Silná slova. A navíc ne zcela původní – Ronald Reagan podobně pojmenoval Sovětský svaz, respektive způsob výkonu moci komunistickými vládami. Ale stojím si za nimi. Politické zlo je arogance moci, monolog místo dialogu, přehlížení občanů a nerespektování zákonů.
Opoziční smlouvu vnímám jako zmíněné politické zlo spáchané na neplnoleté demokracii, zlo, které otevřenou politickou debatu a nahradilo zákulisními dohodami; zlo, které demokratickou kontrolu vymazalo rozdělením kontrolních a řídících funkcí mezi kamarády; zlo, které zvedlo stavidla korupci a nepotismu tam, kde měla být férová a transparentní soutěž. Miloš Zeman sice hovoří o boji proti korupci (jako všichni vrcholní politici), ale je stále obklopen lidmi s pochybnou minulostí (jako řada dlouholetých politiků) a na přímé otázky a důkazy odpovídá bonmoty a bagatelizuje své vztahy k nejasným investorům a zájmovým skupinám (jako hrstka těch nejarogantnějších politiků). O politickém stylu jeho týmu vypovídá kausa Olovo či Bamberk, okolnosti privatizace Mostecké uhelné a další příběhy, které varují, že osobní ambice mohou být pro někoho víc než etické principy.
Argument, že „to bylo dávno“ u Miloše Zemana neobstojí – jednak má opoziční smlouva a korupční kausy zásadní a negativní dopad i na současnou politickou kulturu a jednak i dnes férová pravidla hry ignoruje. Porušuje zákonné podmínky pro průhledné financování předvolební kampaně a opět buď svaluje odpovědnost na své spolupracovníky, byť si je sám vybral, nebo se omezí na konstatování, že by ho při porušení zákona Ministerstvo vnitra vyřadilo. Jenže tato instituce by to mohla udělat jen v případě, že stížnost podá někdo z dalších kandidátů (ano – ministerstvo je nekvalitním prováděcím zákonem zatlačeno do kouta).
Karel Schwarzenberg je neskonale méně srozumitelný řečník, dlouhodobý pobyt ve vyhnanství (kam odešel jako dítě a tedy nikoli dobrovolně, jak podlým způsobem přesvědčuje národ Miloš Zeman) jeho rodina, německé jméno a šlechtický původ z něj činí snadný terč národovců, kteří pro tuto zemi sice udělali mnohem méně, ale hovoří možná bez “žbrblání“. I on má ve svém okolí lidi, jejichž minulost a způsoby na něj vrhají stín. Balancuje mezi loajalitou vůči nim a vlastní integritou. Ale činí tak otevřeně. Nemusím s ním ve všem souhlasit, ale nemám pocit, že se mě snaží oklamat.
Již před prvním kolem prezidentské volby jsem v rozhovorech uváděla, že Karel Schwarzenberg je pro mne přijatelný kandidát s ohledem na názorovou blízkost a na konzistentnost postojů. Vím, že budoucnost České republiky vidí v dobrovolném a plnohodnotném členství v Evropské unii, ne pod mocenským a hospodářským vlivem Ruska, že dodržování lidských a občanských práv považuje za neobchodovatelné hodnoty, že míra jeho racionality při výkonu nejvyšší politické funkce v kritických okamžicích nepřekročí hranici morálních principů.
Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg jsou oba zkušení politici, ale každý se svou zkušeností naložil po svém a na této zemi se nějak podepsal. Na jedné straně stojí z mého pohledu vzdělaný rétor, ale především zdatný manipulátor, populista a člověk bez skrupulí. Na straně druhé partner do diskuse, velmi inteligentní člověk se světovým rozhledem a současně autentickým svědomím. Stojí proti sobě neadekvátní namyšlenost a autentické myšlení.
Když v umění forma přerůstá obsah, vzniká plytký kýč, v politice tak ale vzniká arogance moci. A to je zlé.