Seriál Zdivočelá země není obyčejný seriál, protože je autentickým příběhem a jeho hlavní hrdina není jen herec, který si navlékl masku zásadového hrdiny odolávajícího po celý život zrůdné represi komunistického režimu.

Představitel tohoto hrdiny pan Martin Dejdar se totiž osobně přihlásil k idejím, pro které ti skuteční hrdinové obětovali své životy. Vystoupil ze stínu své herecké role, když jako občan na prahu 21. století (myslela jsem, že upřímně) vyjádřil vlastní postoj v rozhovoru pro Deník.cz. Dostával kvůli ztvárnění Maděry dopisy od komunistů, kteří mu psali, jak říká: “jakým způsobem by mi měli roztříštit hlavu, jakou tyčí, a jak by nás měli všechny pověsit, že to měli udělat dřív... Čili si myslím, že pokud by komunisti svoji moc udrželi, seděli bychom všichni pohromadě v jiné šatně, než je ta divadelní.” A pokračoval “…....a na politické scéně jsou dodneška. Byla podle mého názoru obrovská chyba nastupující sametové garnitury, že nepřistoupila k zákazu komunistické strany. To za prvé. Za druhé považuju za nehoráznost, že nikdo z komunistů nebyl nikdy za nic potrestaný. A za třetí, že se nikdo za celých těch třiadvacet let – ani z pravicových vlád, ani z premiérů – neomluvil politickým vězňům.” Překvapilo mne, jako Jiřího Stránského, že to, co občan Dejdar vytýkal komunistům a premiérům (tedy i Zemanovi) loni v srpnu – mu nevadí u Zemana, když kandiduje na prezidenta? Co se stalo od loňského srpna, že občan Dejdar bez uzardění preferuje na Hradě politika, který dokonce šel požádat o podporu komunistů, nehledě na to další máslo na hlavě v podobě různých kauz z doby svého vládnutí, které má schované pod vychytrale neprůhlednou čepicí?

Seriál skončil, Maděra se v něm dožil požehnaného věku a tak by si těžko herec Dejdar mohl zahrát v nějakém dalším pokračování, které navíc autoři seriálu vůbec neplánují natočit. Ani ale nemusejí, protože seriál o našich národních reáliích, o našich pevných i rozbředlých postojích ke komunistické ideologii, ztrátě paměti, občanské naivitě či pohodlnosti, zkrátka o relativizaci hodnot a politických dilematech zatížených komunistickou minulostí i přítomností pokračuje – tak říkajíc on-line. Žijeme ho sami - v těchto měsících. Občan Dejdar po roce zapomněl na svoje slova, možná je ani tehdy nemyslel vážně. Vždyť už přes dvacet let žije ve svobodné zemi a může měnit názor kolikrát za rok chce. Jen by člověk myslel, že si takový plivanec do obličeje politický vězeň Stránský stejně jako ti ostatní nezaslouží zrovna od občana Dejdara, který si podle svých slov váží postavy Maděry. Chápu rozhořčení Jiřího Stránského, protože nejde o to, koho ve svobodné zemi svobodně volí pan Dejdar, ale co tím de facto popírá. V tom srpnovém rozhovoru s Gabrielou Kováříkovou národu totiž ještě vzkázal:
“Lidi se stoupajícími levicovými náladami by si mohli jejím prostřednictvím (Zdivočelé země) provětrat vzpomínky. Protože jedna z nejhorších věcí tohoto národa je ztráta paměti a takové to srabáctví, že si chceme uchovat jen dobré věci.”

Naprosto chápu, že Jiří Stránský by už nechtěl nyní spolupracovat s Martinem Dejdarem na ztvárnění postavy Maděry. Těm, kteří za to v duchu politické korektnosti odsoudili J. Stránského, chci připomenout, že Maděra není postava z detektivky, ale skutečný člověk – kus svědomí našeho národa, k němuž se připojil kdysi i občan Dejdar. A Srdcerváč má právo říct národu, že už nechce spolupracovat s tím, kdo ho zklamal, komu nevěří. Kritici by měli navíc rozlišovat, že nešlo o žádné vypovězení pracovní smlouvy. Mimochodem i lékař může, není-li možná vzájemná důvěra či kvůli výhradě svého svědomí, odmítnout vzít do péče pacienta. Samozřejmě, nejde-li o akutní pomoc.

Dodatek 24.1. 2013 14.10

ABY BYLO JASNO – po druhé ke Zdivočelé zemi...Se zájmem jsem prošla diskusi pod mým včerejším blogem. Dostala jsem se k tomu až dnes k ránu. S Janem Stráským stejně jako s Jiřím Stránským se znám léta osobně a mohu ujistit každého, kdo si dělal tu starost, že si je opravdu nepletu. Jen jsem včas neopravila důsledně ve všech odstavcích automatickou předvolbu prvního ze dvou jmen v abecedě. Nejsem bezchybná. Měla jsem dnes - vlastně včera a mám ještě před sebou dost jiných pracovních povinností. Přesto ráda nyní reaguji alespoň na některé věcné příspěvky ze včerejší diskuse.

Opravdu nežijeme v totalitě a tak Martin Dejdar může volit, koho chce. Stejně tak by snad nikdo neměl ostrakizovat Jiřího Stránského za to, že se na něj naštval a řekl, že už nemá chuť s ním spolupracovat, nehledě na to, že Maděru už nechal loni dožít v posledním díle seriálu v požehnaném věku. Naopak bychom to jeho naštvání měli umět pochopit v kontextu Stránského života i jeho biografického seriálu. A nepřekrucovat fakta, protože J.Stránský nikomu nezakazuje svobodně volit a nikoho nevyhazuje z práce. To je demagogie. Z diskuse pod blogem také některým uniklo, že jsem citovala vlastní jednoznačná a nepochybně svobodná vyjádření Martina Dejdara na adresu komunistů, před jejichž nástupem sám varoval, stejně jako před naším srabáctvím, když jde o to postavit se k věcem čelem...
Pokud jde o mne, spolu s většinou národa také obdivuji herecké umění Martina Dejdara, to mi však nebrání se společně s částí národa pozastavit nad jednostrannou kritikou a upozornit na hlubší souvislosti - zcela přehlížené v záplavě hysterického osočování. Mám ráda polemiku a těší mne, že se mohu o svůj rozdílný úhel pohledu veřejně podělit - díky necenzurovanému mediálnímu prostoru. Této naší znovunabyté svobody slova si nemírně vážím. Díky ní mohu sdělovat i nekonformní názory, které jsou pro mne důležitější než popularita a věřit, že v tomto svobodném prostoru bude přibývat sebevědomých lidí schopných vést věcný dialog, neanonymně a bez hulvátství a že si také budeme schopni zvolit jen ty politiky, kteří neurážejí lidi kolem sebe. Věřím, že se to jednou stane samozřejmostí.