Potíže společnosti ČEZ jsou potížemi celého státu a to ze dvou důvodů: jednak mu energetický obr patří a výrazně pociťuje jeho hospodářské výnosy i ztráty, a za druhé nese odpovědnost za jeho vedení, tedy i za obchodní a investiční strategie.

Hrozba odebrání licence v Bulharsku je pro Českou republiku v něčem zásadnější, než ztráta tohoto oprávnění k obchodování s energií v Albánii a krach energeticko-uhelného projektu v Bosně. Zatímco předchozí spory na Balkáně chce společnost ČEZ řešit u mezinárodní arbitráže, v případě Bulharska se může dovolávat svých práv u institucí Evropské unie, jíž jsou obě země členy. Odpověď na otázku, kdo a jak porušuje pravidla, jakož i potrestání viníka a zjednání nápravy, bychom tedy mohli znát výrazně dřív. Ještě před závorkou, by Evropská komise měla prověřit pochybnosti o nezávislosti bulharského regulačního úřadu. Je totiž otázkou, zda premiér jen využil informací od regulátora a ve vypjaté politické situaci je medializoval, nebo regulátora přímo "zaúkoloval.

Přála bych si, aby spory dopadly pro ČEZ vítězně - nejen proto, že by tak Česká republika nepřišla o miliardy korun, ale i proto, že bych získala větší důvěru v investiční strategii energetické společnosti. Ta se totiž aktuálně rozhoduje i o tom, s kým a jak dostaví jadernou elektrárnu Temelín a já zatím nejsem přesvědčena ani o nutnosti, ani o návratnosti takové investice.

Pokud by navíc projekt za stovky miliard korun realizovala ruská firma Atomstrojexport, která má po vyřazení francouzské Arevy (byť se odvolává) šance 1:1, protože v soutěži zůstává jediný konkurent - americká společnost Westinghouse, znamenalo by to pro Českou republiku zvýšení energetické závislosti na jediné zemi. A to na takové, která dodávky energií a surovin používá pro prosazování svých zahraničně-politických cílů.

Ať už ale dopadne spor s Bulharskem jakkoli, bude muset ČEZ své akcionáře, tedy občany České republiky, přesvědčit, že jeho investice jsou nejen legální, ale i legitimní. Například nákupy solárních elektráren od nejasných majitelů za deset miliard korun, nebo pochybnosti nad výhodností prodeje podílu ve společnosti Mibrag či dodavatelské I&C Energo, ve mně zanechávají spíš obavy, než důvěru. Firem s nečitelnou vlastnickou strukturou kolem stejně nečitelné investiční strategie firmy ČEZ krouží nějak moc. Stát by se měl jako vlastník postarat o to, aby jeho oslíček, který se sice otřásá, ale chodí, kudy chce, nezašel příliš daleko.