Četla jsem v jedné knize přirovnání k truhláři, který měl tak tupé nástroje, že musel pracovat o tolik déle než ostatní, až neměl čas si je nabrousit.

S trochou nadsázky jsem si řekla, že zákony jsou nástroje, které by měly pomáhat udržovat chod společnosti a bylo by proto vhodné, aby byly ostré a aby jimi vládli zdatní řemeslníci. A bez nadsázky jsem si řekla, že naše zákonodárství – tvůrci i právo – potřebuje sebezpytování. Pro jistotu pokorně dodávám, můj pochybovačný čtenáři, že se z tohoto společenství jako někdejší ministryně a senátorka a současná poslankyně Evropského parlamentu nevyjímám.
Zhruba před rokem jsem upozorňovala na to, že prováděcí zákon první přímé volby prezidenta má řadu nedostatků – kromě jiného v oblasti kontroly nekalého financování kampaně. Při jedné panelové diskusi jsem se dokonce v přímém přenosu zeptala ostatních kandidátů, kteří jako jediní (jinak v celé republice nikdo!) mají možnost podat podnět k prošetření financování kampaní, zda o ně požádáme. Zůstala jsem bez odpovědi. Když jsem zvažovala možnost, že tento podnět podám sama, zjistila jsem, že prováděcí zákon nestanovuje žádné sankce a že ani ze zjevného porušení pravidel nevyplývá pro viníka zhola nic. Zůstali jsme bez nástroje.
Dnes sledujeme s podobným tápáním příběh výměny vlády, který ve třech kapitolách rozepsali různí autoři a i ti se ještě střídají s jinými. Kapitolu první, zda lze směňovat poslanecké mandáty a poslanecký slib za funkce ve státních firmách a institucích, dopisuje za státního zástupce Nejvyšší soud s tím, že na vyšetřování případné korupce tohoto typu se vztahuje poslanecká imunita. To v důsledku neznamená sice konec současného vyšetřování obviněných bývalých poslanců, ale především riziko konce nadějí, že se vyšetřovatelé podívají také na podobné případy minulých vlád. Z mého pohledu jde jak o neostrý nástroj, tak o špatné řemeslníky.
Kapitolu druhou, kterou začal psát prezident po pádu koaliční vlády jmenováním premiéra bez odpovědnosti poslanecké sněmovně, dopisují sami poslanci, z nichž mnozí dokázali v duchu hesla „situace se na bojišti mění každým okamžikem“ vyměnit během několika dní nejen argumentační arzenál, ale i stranu, za níž brojili. Fakt, že se až nyní hovoří v souvislosti s popřením dosavadních ústavních zvyklostí na základě „přímého mandátu prezidenta“ o nutnosti změnit text Ústavy, podle mého soudu potvrzuje nedobroušenost zákona o první přímé volbě hlavy státu a především diletantství řemeslníků.
Jen třetí kapitolu, kterou začali psát sponzoři některých prezidentských kandidátů a politických stran, dopíší pravděpodobně oni sami. Dokonce se mi zdá, že jim nedůvěra a půtky mezi jednotlivými tábory státní moci – tedy prezidentem, vládou a parlamentem – mohla přijít vhod. Čím více se totiž mluví o politické krizi, tím méně se hovoří o nich; čím více se média věnují veřejným přestřelkám politiků, tím méně se věnují zákulisním dohodám a tlakům
Dobrý řemeslník si dokáže na čas poradit i s tupým nástrojem, špatný řemeslník chvíli vystačí s dobrým nástrojem, špatný řemeslník se špatným nástrojem dobré dílo nikdy nevykoná. Historie ale nabízí ještě jedno varování: tupý řemeslník s ostrým nástrojem pracuje dost často pro někoho jiného.