Čtenář mých starších blogů nechť laskavě promine: vracím se totiž k tématu, o němž jsem psala už jako kandidátka na úřad prezidenta.

Týká se žebříčků předvolebních preferencí, které se mediální alchymií mění v žebříky do oken poslanecké sněmovny.
Jedno z nových hnutí si údajně u společnosti STEM objednalo průzkum, podle jehož výsledků právě experimentální uskupení posilují a dostávají se přes pět procent, tradiční strany oslabují a KDU-ČSL je dokonce pod pětiprocentní hranicí vstupu do Poslanecké sněmovny. Mnohá média tyto dílčí výsledky a bez znalosti zadání průzkumu interpretovala ihned jako překvapivou (sic!) volební prognózu.
Připomínám s použitím stejných aritmetických zbraní, že v roce 2006 byli lidovci podle předvolebních průzkumů také pod pěti procenty a pak získali přes sedm procent – šlo tedy o rozdíl téměř 50% (4,9:7,22). V krajských volbách 2012 se „statistická chyba“ opakovala a v některých regionech rozdíly mezi odhady a výsledky překročily 100% (v Královéhradeckém a Olomouckém kraji neměli lidovci dostat ani pět procent a nakonec měli přes deset)!
To mi samozřejmě vadí – nejen jako křesťanskému demokratovi, který po volbách poslouchá omluvy voličů, kteří vzdor svému přesvědčení hlasovali jinak s tím, že nechtěli riskovat a hlas pro KDU-ČSL nepovažovali za „jistý“, a omluvy novinářů, kteří lidovecké politiky ignorovali s tím, že při počtu stran a omezeném mediálním prostoru jsou průzkumy „jediný objektivní klíč“. Vadí mi to především jako občanovi, který se místo porovnávání a rozporování programových priorit a důvěryhodnosti kandidátů dočkává většinou jen porovnávání čísel.
Ano, žijeme v době, kdy množství věd a jejich čím dál uzavřenější rozklady světa redukují člověka na teoretickou jednotku nějaké škály – na pár připadá jedno a půl dítěte, občan vydělává pět z dvanácti měsíců jen na stát… Žijeme v době, kdy si čím dál hůř dokážeme představit počet lidí na světě, ve vlastní zemi či větším městě jinak, než jako číslo - rekordní lidský řetěz, do nějž se v roce 2004 zapojilo pět milionů Bangladéšanů, měřil tisíc kilometrů… Je to prostě tak, sama jako poslankyně Evropského parlamentu se statistikami a vývojovými trendy pracuji denně a nejde je ignorovat.
Myslím ale, že je na čase přemýšlet v době voleb o naší společnosti jinak, než v duchu marketingových počtů typu „kup hned a ušetříš“, nebo „zaplať dva, vezmi tři“. Politika není (pardon: neměla by být) obchod s lidmi; skutečné hodnoty se nedají pořídit se slevou a občan není jeden hlas za sto korun (tak je naceněn zákonem jako státní příspěvek pro stranu, která překročí hranici 1,5% hlasů). Mám obavu, že prosté sčítání a odečítání preferencí a jejich převod na počet poslaneckých mandátů k takovému zjednodušování vede, a před tím chci varovat.
Pokud se tedy, laskavý čtenáři, rozhodneš o volbách přemýšlet podle slov a činů kandidátů, nikoli jen přepočítávat stranické kurzy podle opakovaně dost nepřesných agentur (ty sázkařské jsou dost možná přesnější, než vulgo empirické, navíc si nehrají na objektivní, ale jsou objektivní hrou), ocením tvůj hlas, i když nebude určen KDU-ČSL. Ale upozorňuji: jsem jen jednou desetimiliontinou národa… stejně jako každý z vás…