Myslím, že bychom v současnosti v Evropě hledali jen těžko zemi, která je tak plná politických symbolů a reálného dědictví dvacátého století, jako je Ukrajina.

Změna jejího předválečného a poválečného uspořádání, proměny režimů a ideologií, střet chudých a bohatých oblastí, snaha o vybudování parlamentní demokracie a mocenský vliv oligarchů a kmotrů, nerozhodný poměr sil volajících na západě po evropské integraci a na východě po zachování loajality k Moskvě. Je toho ještě mnohem víc, ale snad tento výčet postačí, abychom si uvědomili, že novodobé dějiny Ukrajiny jsou plné dramatických zvratů, a že události Majdanu patrně nebyly poslední. A uvědomit bychom si to měli rychle, aby se nestalo jako po oranžové revoluci či plynové krizi, že Evropská unie zůstane k vývoji na Ukrajině příliš lhostejná. Měla by se zkrátka politicky angažovat silněji než dříve.
Demonstranti v kyjevských ulicích zastavili s mimořádnou houževnatostí, odhodláním a odvahou nepřijatelné prohlubování autokracie, kterou ztráty na životech připravily o zbytek legitimity vládnout i o podporu ruského prezidenta. O to naléhavější je proto otázka, co bude s rozbouřenou zemí dál? Podaří se opozičním vůdcům plnit dohody a zabránit mstám na strůjcích zla? Vymaní se politické strany a jejich předáci z bezprecedentního vlivu oligarchie? Ponechá Moskva parlamentní volby a novou vládu stranou svých zájmů? Bylo by naivní se domnívat, že najednou půjde vše hladce. Bylo by proto rovněž neprozíravé viditelně nepomáhat prodemokratickým silám a hnutím tak, aby byli schopni být sami o sobě dostatečnou hrází proti nám dobře známé ruské rozpínavosti.
Dovolím si jedno osobní ohlédnutí: když jsem se před dvěma roky vydala na Ukrajinu prohlédnout na žádost její rodiny zdravotní dokumentaci vězněné expremiérky Julie Tymošenkové, která nade vší pochybnost musela trpět v důsledku poranění páteře velkými bolestmi, ptali se mě kolegové europoslanci i čeští občané, zda věřím v její nevinu. Odpovídala jsem, že toto rozhodnutí patří ukrajinské justici, která ale nejprve musí být nezávislá, a hlavně, že je nepřípustné, aby v evropské zemi byla z politických důvodů a v manipulovaném procesu porušována lidská a občanská práva – byť tato země není součástí Evropské unie. A stejný postoj by podle mého soudu měla osmadvacítka nyní zaujmout trvale. Nefavorizovat žádného konkrétního politika či stranu, ale připomínat principy a prosazovat hodnoty, na nichž stojí demokracie a prosperita.
Podpora nezávislé justice a dohled nad průběhem voleb není vměšováním do vnitřních záležitostí Ukrajiny, ale naopak pomoc na cestě jejího sebeurčení. A k obojímu má Evropská unie (na rozdíl od slibů zachování územní celistvosti tohoto státu počtem obyvatel čtyřnásobně a rozlohou dokonce osminásobně většího než Česká republika) nástroje. A to nejen na úrovni pozorovatelů a hlídačů mezinárodních smluv. EU by měla ujistit Ukrajinu, že bez ohledu na to, kdo zvítězí v parlamentních a prezidentských volbách, bude plnit své závazky významné hospodářské pomoci minimálně v tom rozsahu, v jakém byly dohodnuty během jednání o asociační dohodě.
Není to samo o sobě nic světoborného, ale není to určitě zbytečné. Julii Tymošenkové přeji jako lékařka především zlepšení zdravotního stavu a beru vážně její výrok, že boj o budoucí podobu Ukrajiny s Majdanem nekončí, ale teprve začíná.