Jak moc árijští jsou Češi?
Nemohu si pomoci, ale musím se přiznat, že ve mně veřejné debaty v Česku začaly vyvolávat jistý reflex. Tento reflex se projevuje zejména neodkladnou potřebou ptát se, jak moc árijští jsou Češi. Reflex se dostavuje především při poslechu sladkobolných žalmů z úst některých politických protagonistů, kteří z jakýchkoliv a především zištných důvodů, s oblibou hovoří o „nebezpečí“, které na nás číhá kdesi na pomezí práva a historie. Před druhým kolem prezidentských voleb zdá se neodkladná potřeba ještě neodkladnější.
Žijeme v podivné době v podivné zemi. Jsme členy evropského společenství, ale jenom, když se nám to hodí. Žena končícího prezidenta nám sděluje, že první dáma by měla mluvit řádně česky a ne takovým podivným jazykem s německým akcentem. Možná by měla být i rodově čistá, tedy neměla by být kontaminovaná nějakým jiným, nečeským původem, neboť evidentně jenom tento pravý původ zaručuje nezpochybnitelné právo kandidovat na nějaký český úřad. Podivná úvaha, vezmeme-li v úvahu, že údajně žijeme v otevřené demokracii, s otevřeným pohybem osob. Šovinismus, který vyhřeznul znenadání v rámci volebního klání, je projevem šosáckého krystalického maloměšťáctví v kombinaci s nánosem nebezpečného nacionalismu. Tento nacionalismus evidentně – na rozdíl od Benešových dekretů – ještě nevyhasl. Společnost je s jeho pomocí znejišťována, znechucována. Tento stav je živnou půdou pro pokleslé představení bezcharakternosti a pitomosti.
Když půjdeme zanedlouho znovu k volebním urnám, budeme mít dvě možnosti:
Buď dáme hlas zapšklému a zatuchlému klientelismu starých kamarádšoftů, které je potřebné petrifikovat amnestií a posunout do věčné beztrestnosti, nebo zvolíme možnost, která není svázaná s kriminální minulostí podivných rozhodnutí a bratrstev. Tak stojí otázka. A tak se nás budou ptát naše děti. Co jste dělali, když jste měli tu možnost něco udělat?
Tak jak árijští vlastně jsme? Osobně, nejsme rodově čistá, snad bych byla i kdysi deportována. Spíše si však myslím, že Češi nejsou ani tak moc árijští, jako je v Česku arizována moc.
Žijeme v podivné době v podivné zemi. Jsme členy evropského společenství, ale jenom, když se nám to hodí. Žena končícího prezidenta nám sděluje, že první dáma by měla mluvit řádně česky a ne takovým podivným jazykem s německým akcentem. Možná by měla být i rodově čistá, tedy neměla by být kontaminovaná nějakým jiným, nečeským původem, neboť evidentně jenom tento pravý původ zaručuje nezpochybnitelné právo kandidovat na nějaký český úřad. Podivná úvaha, vezmeme-li v úvahu, že údajně žijeme v otevřené demokracii, s otevřeným pohybem osob. Šovinismus, který vyhřeznul znenadání v rámci volebního klání, je projevem šosáckého krystalického maloměšťáctví v kombinaci s nánosem nebezpečného nacionalismu. Tento nacionalismus evidentně – na rozdíl od Benešových dekretů – ještě nevyhasl. Společnost je s jeho pomocí znejišťována, znechucována. Tento stav je živnou půdou pro pokleslé představení bezcharakternosti a pitomosti.
Když půjdeme zanedlouho znovu k volebním urnám, budeme mít dvě možnosti:
Buď dáme hlas zapšklému a zatuchlému klientelismu starých kamarádšoftů, které je potřebné petrifikovat amnestií a posunout do věčné beztrestnosti, nebo zvolíme možnost, která není svázaná s kriminální minulostí podivných rozhodnutí a bratrstev. Tak stojí otázka. A tak se nás budou ptát naše děti. Co jste dělali, když jste měli tu možnost něco udělat?
Tak jak árijští vlastně jsme? Osobně, nejsme rodově čistá, snad bych byla i kdysi deportována. Spíše si však myslím, že Češi nejsou ani tak moc árijští, jako je v Česku arizována moc.