„Veřejně to nikdo nepřizná, ale pravda je taková, že všichni diskutujeme o strategii ústupu z Afghánistánu. Balíme to. Zabere to možná pár let, ale všichni se chystáme stáhnout.“

Takto se jistý „vysoce postavený evropský diplomat“ svěřil listu New York Times během Obamova pobytu ve Štrasburku. Evropa nám dává košem. Afghánistán se stane čistě americkou válkou.

Na „hašteřivém mítinku“, jak napsaly Timesy, bylo rozhodnuto, že NATO pošle do Afghánistánu 3000 vojáků, kteří se budou starat o klidný průběh voleb, a dalších 2000, kteří budou cvičit afghánskou policii. To je doslova a do písmene troška do mlýna ve srovnání s Obamovým slibem rozšířit americkou účast na 68 000 mužů a žen.

Proč Evropa nechce bojovat?

Poněvadž Evropané nevidí v Afghánistánu žádnou hrozbu a nemají ani žádné zvláštní zájmy v této daleké zemi, kde žádná z členských zemí Aliance nebojovala od dob Britského impéria.

Al-Kájda nezaútočila z Afghánistánu na Evropu. Napadena byla Amerika. Protože - jak uvedl Usáma bin-Ládin ve svém „vyhlášení války“ - Američané okupují posvátnou půdu Saúdské Arábie, rdousí irácké muslimy a dodávají Izraeli zbraně určené k utiskování Palestinců.

A jelikož Evropané v Saúdské Arábii žádné vojáky nemají, z Iráku se stahují a navíc podporují palestinský stát, nejspíš usoudili, že budou méně pravděpodobným cílem teroristického útoku, když přestanou zabíjet muslimy v Afghánistánu.

Jsou přesvědčeni, že v Madridu a Londýně teroristé udeřili, protože Španělsko a Británie byli nejvěrnějšími spojenci George W. Bushe v Iráku. Británie s početnou pákistánskou populací je pochopitelně obzvlášť citlivá na bombardování Pákistánu americkými Predatory.

A navíc, Evropané už mají válčení po krk.

Jen v 1. světové válce ztratila každá z nejvíce postižených zemí, tedy Francie, Německo a Rusko, víc mužů než my za všechny naše války dohromady. Britské ztráty byly větší než ty americké za Občanské války, spojenecké i konfederační. A ve 2. světové válka ztratila Británie přibližně stejně tolik mužů a žen jako my, třebaže měla ve srovnáni s USA jen třetinovou populaci. Zatímco Amerika vyšla z 2. světové války coby supervelmoc a vůdce svobodného světa, Británie skončila zlomená, bez impéria, po krk v dluzích a po pás v socialismu.

Ze všech evropských říší zbyla už jen vzpomínka. Ze všech velkolepých evropských loďstev šrot. Všechna její mnohamilionová vojska jsou dávno minulostí. Evropská obyvatelstva stárnou a vymírají, a ze zemí Třetího světa do ní mezitím proudí miliony přistěhovalců, kteří své bývalé koloniální patrony znovu zalidňují a islamizují.

Vzhledem k nové evropské „diverzitě“ nyní vzbuzuje každá válka vedená v některé z muslimských zemí prudké vášně u nezanedbatelné části evropského městského obyvatelstva.

A konečně, evropská část NATO dobře ví, že kašírování spojeneckého úsilí v Afghánistánu jí prochází. Evropané vědí, že za ně zaskočíme, kdekoli a kdykoli je třeba, a že jejich odmítnutí vyslat bojové jednotky přejdeme mlčením.

Protože Evropané nás prokoukli už dávno. Vycítili, že je potřebujeme víc než oni nás.

NATO sice poskytuje Evropě bezpečnostní deštník, jenže Americe dává něco, bez čeho nemůže žít – poslání, cíl, smysl bytí.

Kdybychom někdy Evropě ze vzteku oznámili: „Stahujeme se z NATO, zavíráme základny a posíláme vojáky domů, protože už nás nebaví dělat za vás špinavou práci a umírat za svobodu,“ co bychom si asi tak počali, až bychom skutečně odešli a vrátili se domů?

Jak by vypadala naše zahraniční politika?

K čemu by nám byl náš slavný vojensko-průmyslový komplex, všechny ty letadlové lodě, ponorky, tanky, tisíce bitevníků a bombardérů? Co by se stalo se všemi těmi transatlantickými konferencemi NATO, se všemi těmi think tanky, které se specializují na bezpečnostní otázky Aliance?

Pádem Berlínské zdi, stažením Rudé armády z Východní a Střední Evropy a rozpadem Sovětského svazu splnilo NATO svůj účel. Jak tenkrát řekl senátor Richard Lugar: „NATO nyní musí jít o dům dál, nebo zavřít krám.“

A NATO v žádném případě nechtělo zavřít krám. A tak šlo o dům dál – do Afghánistánu. A dnes, kdy je vítězství v nedohlednu, se NATO vrací domů. Rozhodne se tedy zavřít krám?

To sotva. Živí totiž příliš mnoho hladových krků.

Nadace March of Dimes (americká charitativní organizace založená r. 1938 prezidentem Rooseveltem za účelem boje proti dětské obrně – pozn. překl.) se taky nevzdala svého hlavního sídla a své příspěvkové mašinerie jen proto, že doktoři Salk a Sabin objevili lék na dětskou obrnu.

Člověku znovu tane na mysl ona klasická scéna ze starých filmů z 2. světové války, kdy vedle sebe sedí dva američtí pěšáci, pokuřují a povídají si: „Co budeš dělat, Joe, až tohle všechno skončí?“ ptá se obvykle jeden druhého.

My znali odpověď už před mnoha lety.

Joe zůstal u armády. Nedokázal hodit flintu do žita. Nic jiného než vojákování neuměl. Stejně jako strýček Sam. Nemůžeme hodit do žita NATO, protože pak už bychom nebyli „nepostradatelný národ“, vůdce svobodného světa.

A kým bychom pak byli? Co bychom dělali?



Autorem zveřejněného textu je Patrick J. Buchanan, americký konzervativní novinář, komentátor a politik, bývalý poradce prezidentů Richarda Nixona, Geralda Forda a Ronalda Reagana a kandidát na prezidenta v letech 1992, 1996 a 2000. Článek, který byl přeložen se svolením autora, vyšel původně zde http://buchanan.org/blog/pjb-why-europe-wont-fight-1493.