Britský plebiscit o členství v Evropské unii překvapil. Nikdo sice nepochyboval, že bude vítězství jedné či druhé strany těsné, ale průzkumy i sázkaři naznačovali, že mají zastánci statutu quo přece jen navrch. Vítězství brexitu nijak velké 52:48 (převahou milionu a čtvrt hlasů), ale poměrem 55:45 Angličané (s Velšany) masivně trumfli nacionálně odstředivé hlasování do nedávna převážně britských národů v Severním Irsku a Skotsku. Necelou polovinu Severoirčanů (katolíků) přitahuje Dublin, necelou polovinu Skotů Brusel.

Po děsivé zastrašovací kampani vlády (bez 6 ministrů), politických stran i naprosté parlamentní většiny 650:162, a neméně masivní podpoře mezinárodních organizací a prezidenta USA, je anglická vzpoura za národní suverenitu o to významnější a neoddiskutovatelná, neboť lid promluvil, jak důstojně a státnicky uznal v demisním projevu premiér. Vypjatá existencionální debata rozdělila národ a miliony hlasující pragmaticky pro Unii mají pochopitelné potíže porážku uznat. Naštěstí pro Británii nejde o věřící unionisty, pokud nějací ještě existují, tak leda v ideologické kontinentálni Evropě. Revolta přivodila hluboký ústavní konflikt, odmítla politický establishment a podle nejcitovanějšího znalce ústavy prof Vernona Bogdanora: „lid se stal třetím zdrojem suverenity a paradoxně ti, kteří chtěli obnovit nezávislost parlamentu, nyní tak jako Brusel, požadují, aby jednal proti své vůli.” Situace bezprecedentní, neboť zastupitelská demokracie do roku 1975 referenda neznala a žádné z dosavadních plebiscitů (12) nikdy nekolidovalo se suverenitou parlamentu.

Ihned se ozvalo několik politiků, že by takové šílenství (propadají představě hospodářského úpadku) měl parlament nebo vláda povstalá z předčasných voleb neuznat anebo nově vyjednat obchodní podmínky s Unií podle norského vzoru a nechat schválit druhým referendem. Možné je jistě lecos, konzervativní revoluce za nezávislost zdaleka ještě neskončila, ale Bogdanor odmítá, že by se parlament nepodvolil a odvážil se vůli lidu nějakým trikem obejít nebo snad občany přinutil k reparátu, jako to učinil Brusel v případě irského a dánského plebiscitu.

Mnozí konzervativci si přejí norský model koexistence s Unií, ten je ale podmíněn uznáním neomezeného pohybu pracujících a tato podmínka by vyvolala masovou nevoli a reálnou hrozbu, že národní strana Ukip vyhraje volby a celý establishment smete. Ve většinovém volebním systému nepotřebuje absolutní většinu, hravě postačí i 30 procent. Požadavek suverenity byl nepochybně vybuzen strádáním chudší poloviny národa zastavit příliv nekvalifikovaných, převážně mladých dělníků z Evropy, protože její manuální a řemeslnické mzdy stagnují, nájmy stoupají a ještě k tomu musí snášet přetíženou dopravu, zdravotnictví a státní školy s množstvím neanglicky mluvících dětí. Nádavkem tahle nekosmopolitní vrstva trpí pocitem ztráty domova, když se denně pohybuje mezi konkurenčními cizinci, zatímco vyšší střední vrstva těží z levných služeb v domácnosti a rostoucí ekonomiky. A když se občas neobratně ozve, je povýšeně plísněna politickou korektností nebo urážena za xenofobii.

Jak to vše dopadne nevíme, neboť volný pohyb za prací je eurokraty považován za ideologický princip, z něhož nesleví, je integračním zárodkem euroobčanství a jedním z mála populárních ustanovení Unie, byť některé státy, například na Baltu či Bulharsko, připravilo o dvě generace a hrozí jim téměř jistý kolaps. Nežijeme v 19. století vysoké porodnosti. Žádnému člověku v přelidněné Anglii nevysvětlíte, proč by měl být zahraniční obchod podmíněn přijímáním nezvladatelného počtu migrantů a to ještě bez ohledu na jejich kvalifikaci. Cameronovi se nepodařilo v této věci vyjednat sebemenší ústupek, jinak by plebiscit vyhrál.

Anglická elita druhou možnost, přijetí směrnic svobodného obchodu Světové obchodní organizace (WTO), jež by znamenalo 3-4 procentní cla, omezení finančních eurotransakcí londýnské City a vedlo možná i k dočasnému snížení životní úrovně, zatím odmítá. Kochá se možná naivní nadějí, že obchodní zájem Německa, kvůli jeho slabému hospodářskému růstu, letošnímu stomiliardovému výpadku státních výdajů na uprchlíky i předpokládanému dlouhodobému deficitu, povede ke kompromisu, a to proto, že má přebytek obchodní bilance s Británií (cca 50 miliard). Pod tlakem francouzské vlády tísněné po brexitu euforickými lepenovci nejenže německá kancléřka anglické straně nic neulehčí, vždyť právě ona výjimku ze svatosvaté zásady Cameronovi odepřela. Vyjednávání může brzdit do německých voleb (2017). Přesto se naskýtá logická námitka, proč by důležitý vzájemný obchod pro obě strany (Británie je pátou nejsilnější ekonomikou světa), když přestala být země členem Unie, měl záviset na integrační zásadě? V době prudce rostoucí euroskepse, je ovšem tato vyděračká podmínka možná jedinou, jež může Unijní oligarchii zachránit.

Proč je však slovutný znalec ústavy v době tak typické manipulací voličů, i když to tentokrát Cameronovi nevyšlo, skálopevně přesvědčen, že establishmentu nic jiného než cesta k omezení imigrace nezbývá?

Nemohu nevzpomenout na svého profesora, když nám vysvětloval rozdíl mezi anglosaskou a kontinentální demokracií, čili mezi anglickou parlamentní, liberálně konzervativní revolucí (1688) včetně její pozdější americké mutace a francouzskou budovatelskou revolucí o sto let později. Nejlépe tu dodnes platnou propast kdysi vyjádřil český filosof Rio Preisner: „Jde o plod duchovní aristokracie, jež vytýčila prostor svobody s ohledem na nedokonalost člověka a neváhá ji vztahovat i na sebe. Evropská politická reprezentace má jakobínské kořeny, ztotožňuje se sice s obecnou vůlí, ale sama ji definuje. Hovoří také o svobodě a lidských právech, ale v rozporném sepětí s dokonalostí utopického programu, kterou váže na historickou zákonitost.”

Proto anglický parlament, ač suverénní, uznává hlas lidu, i když se domnívá, že je mylný, kdežto o své absolutní pravdě přesvědčené politické elity Unie volí konflikt.

A to je také historický důvod, proč Británie vystoupila z Unie.

(Psáno pro časopis Týždeň)