Kdy začneme v létě jezdit místo na jih na sever?
Nikdy jsem dobře nechápal, proč se naši lidé v létě jakoby na povel „valí“ do středomoří. Sám jsem tam byl jen dvakrát, a to vždy v záři, kdy tam bylo příjemněji, levněji a pláže nebyly přeplněné.
V posledních letech jsme tam sice začali jezdit méně (a „začali obdivovat krásy Česka“), ale vzhledem k hospodářské krizi to bylo spíše z nouze.
Nyní k tomu přistupují ještě dva argumenty: Proč jezdit do „tropů“, když máme tropické teploty doma? Proč jezdit do nestabilního či dokonce rizikového prostředí?
Je zde však ještě třetí a podle mne snad ještě závažnější argument. Od Němců, Angličanů a Seveřanů (na rozdíl od Chorvatů, Řeků, Egypťanů atd.) se stále ještě máme hodně co učit.
A nemusí to být žádné hluboké poznání. Uvedu dva zdánlivě nenápadné zážitky z Norska. Byl jsem tam, ještě za totality, na rybářské výpravě, s kamarádem jehož otec, zaměstnanec Motokovu, tam prodával Škodovky. Jednou mi ten kamarád řekl: „Norové jsou udavači“, a když jsem se ho zeptal proč, řekl mi, že někdo jeho otce udal, protože parkoval (typicky po česku) kde neměl. Já jsem to tehdy pochopil jinak: ten „udavač“ jen plnil svou občanskou povinnost. A když jsme se pak vydali muškařit na norskou Vltavu Glomu, zaskočila mě ještě další věc: Chtěl jsem si opatřit rybářský lístek, ale kamarád mi řekl: „Tady nemusíš, tady můžeme chytat načerno, protože nikdo nás kontrolovat nebude… tady nikoho nenapadne chytat bez povolenky!“ (Jakoby shodou okolností tento můj kamarád těsně před Listopadem vstoupil do KSČ a pak hned vystoupil, čímž se sice ztrapnil, ale nic mu nebránilo, aby jako jeden z prvních začal podnikat a dnes je z něj bohatý člověk. Abych mu nekřivdil, dodávám, že se za to, že "vlezl do strany“ dodnes stydí a že pokud vím, tak - přinejmenším na české poměry - nepodniká nepoctivě.)
Já sám považuji to, že jsem prázdniny v roce 1968 a 1969 strávil v Německu, za jeden z klíčových momentů svého života. Vzpomínám, jak jsme se západoberlínskými studenty pravidelně koupali v jezerech kolem Berlína, zejména však na to, že jsem, a nejen mezi nimi, v Německu poznal několik naprosto skvělých lidí.
Pro jistotu připojuji ještě jednu historku z dob totality. Jiný můj přítel, fotograf žijící po Srpnu ve Švýcarsku, tam ztratil firemní fotoaparát. Když to volal někomu do Česka, dotyčný mu řekl: „Tak tomu svýmu šéfovi něco strč, ať to zhafíruje!“ a přítel, již poučený, mu odpověděl: „Blázníš, to bych okamžitě letěl!“
Neříká něco i to?
Nemusíme však jezdit jen do severozápadní Evropy, zajímavá je i její severovýchodní část. Finsko, přestože prošlo sovětskou „finlandizací“, je jedna z nejméně zkorumpovaných zemí světa, je „zemí tisíců jezer“ a leccos se můžeme učit i od ostatních severovýchodních zemí, bohužel dnes již včetně Polska.
Koneckonců, proč i nadále netrávit občas dovolenou doma? Pokud si stěžujeme, že naše letoviska nejsou tak vybavená jako středomořská, je to mimo jiné proto, že do nich jezdí méně turistů a nemají proto dostatek financí, aby se vylepšila.
Proč jim nepomoci? Proč místo vyvážení vlastních peněz nepodpořit vlastní republiku?
A nejsou ty pláže tak trochu prázdno a nuda?
V posledních letech jsme tam sice začali jezdit méně (a „začali obdivovat krásy Česka“), ale vzhledem k hospodářské krizi to bylo spíše z nouze.
Nyní k tomu přistupují ještě dva argumenty: Proč jezdit do „tropů“, když máme tropické teploty doma? Proč jezdit do nestabilního či dokonce rizikového prostředí?
Je zde však ještě třetí a podle mne snad ještě závažnější argument. Od Němců, Angličanů a Seveřanů (na rozdíl od Chorvatů, Řeků, Egypťanů atd.) se stále ještě máme hodně co učit.
A nemusí to být žádné hluboké poznání. Uvedu dva zdánlivě nenápadné zážitky z Norska. Byl jsem tam, ještě za totality, na rybářské výpravě, s kamarádem jehož otec, zaměstnanec Motokovu, tam prodával Škodovky. Jednou mi ten kamarád řekl: „Norové jsou udavači“, a když jsem se ho zeptal proč, řekl mi, že někdo jeho otce udal, protože parkoval (typicky po česku) kde neměl. Já jsem to tehdy pochopil jinak: ten „udavač“ jen plnil svou občanskou povinnost. A když jsme se pak vydali muškařit na norskou Vltavu Glomu, zaskočila mě ještě další věc: Chtěl jsem si opatřit rybářský lístek, ale kamarád mi řekl: „Tady nemusíš, tady můžeme chytat načerno, protože nikdo nás kontrolovat nebude… tady nikoho nenapadne chytat bez povolenky!“ (Jakoby shodou okolností tento můj kamarád těsně před Listopadem vstoupil do KSČ a pak hned vystoupil, čímž se sice ztrapnil, ale nic mu nebránilo, aby jako jeden z prvních začal podnikat a dnes je z něj bohatý člověk. Abych mu nekřivdil, dodávám, že se za to, že "vlezl do strany“ dodnes stydí a že pokud vím, tak - přinejmenším na české poměry - nepodniká nepoctivě.)
Já sám považuji to, že jsem prázdniny v roce 1968 a 1969 strávil v Německu, za jeden z klíčových momentů svého života. Vzpomínám, jak jsme se západoberlínskými studenty pravidelně koupali v jezerech kolem Berlína, zejména však na to, že jsem, a nejen mezi nimi, v Německu poznal několik naprosto skvělých lidí.
Pro jistotu připojuji ještě jednu historku z dob totality. Jiný můj přítel, fotograf žijící po Srpnu ve Švýcarsku, tam ztratil firemní fotoaparát. Když to volal někomu do Česka, dotyčný mu řekl: „Tak tomu svýmu šéfovi něco strč, ať to zhafíruje!“ a přítel, již poučený, mu odpověděl: „Blázníš, to bych okamžitě letěl!“
Neříká něco i to?
Nemusíme však jezdit jen do severozápadní Evropy, zajímavá je i její severovýchodní část. Finsko, přestože prošlo sovětskou „finlandizací“, je jedna z nejméně zkorumpovaných zemí světa, je „zemí tisíců jezer“ a leccos se můžeme učit i od ostatních severovýchodních zemí, bohužel dnes již včetně Polska.
Koneckonců, proč i nadále netrávit občas dovolenou doma? Pokud si stěžujeme, že naše letoviska nejsou tak vybavená jako středomořská, je to mimo jiné proto, že do nich jezdí méně turistů a nemají proto dostatek financí, aby se vylepšila.
Proč jim nepomoci? Proč místo vyvážení vlastních peněz nepodpořit vlastní republiku?
A nejsou ty pláže tak trochu prázdno a nuda?