Psychologický výklad lidského světa

29. 11. 2016 | 15:09
Přečteno 2061 krát
Nemohu nezačít Sokratem, který „snesl filosofii z nebes na zem“, a to hlavně na lidskou společnost a lidské myšlení. Je pozoruhodné, že přibližně ve stejné době vystoupili s něčím velmi podobným v Číně Konfucius a v Indii Budha.

Sokratův realismus byl brzo přehlušen iracionálním idealismem a později ještě iracionálnějším teologismem, který na staletí utlumil nejen zdravé lidské myšlení, ale celou filosofii. Konfuciovo učení se sice v Číně udrželo až to nástupu maoismu a nyní znovu ožívá, avšak už dávno ztratilo svůj původní étos a společenský vliv. Budhovo učení bylo z Indie vytlačeno islámem, avšak mezitím se naštěstí rozšířilo do východní Asie, a proto se též udrželo.

Příbuznost Sokrata, Konfucia a Budhy, těchto v dějinách lidstva snad nejdůležitějších humanitně orientovaných myslitelů, lze vidět mimo jiné i v tom, že žádný z nich nepřikládal valný význam tématům přesahujícím lidský rozum (náboženství, výklad kosmu atd.) a že byli na svou dobu vynikajícími psychology, resp. psychoterapeuty.

Všichni tři tvrdili, že bohatství člověku štěstí nepřináší, ale že je tomu spíše naopak. (Pokud dnes čínští komunisté říkají, že mají právo na specifickou ideovou cestu, není to pravda. Konfucius jim jakoby vzkazuje, že hodnoty, ke kterým až donedávna směřovala osvícenstvím a modernismem poučená Evropa, mají univerzální, tj. transkulturální a nadčasovou platnost.)

Po „psychoterapeutech“ byla vždy velká poptávka, neboť svět člověku od nepaměti připadal nebezpečný a nesmírně složitý, a budil v něm proto strach a úzkost. Léčiteli duše (a nejen duše) se stali nejdříve různí šamani a kouzelníci, později kněží, proroci, filosofové a ideologičtí, resp. političtí vůdci. Proroci a ideologičtí vůdci se odnepaměti dělili na realisty a iracionalisty, realistů však bylo vždy nepoměrně méně, byli spíš jen výjimkami. (Masaryk: „Konflikt kritického myšlení se v celých dějinách jeví jako konflikt jedinců a minorit s majoritou.“)

Jak to vyjádřil Karel Havlíček, realisté obvykle vítězili jen na krátkou dobu a díky jedinečné společenské situaci: „Masami hýbe jen materiální potřeba, a pozdvihne-li se lid zdánlivě pro nějakou ideu, je to důkaz, že porozuměl spojitosti té ideje se svou materiální výhodou. Může se stát, že se skvělostí takového šperku, když se jím lidu šikovně blýská do očí, se dá na okamžik oslepit, že mocným dorážením na cit a pouštěním uzdy obraznosti se vyvolá chvilkové nadšení, jehož lze v době nejvyšší napjatosti použít k odvážnému činu, ale jakmile ochladne cit a na místě krásných ideálů, spatřených v horečném snu, člověka obejme trpká všední zkušenost, tu nadšení zmizí jako pěna a jako bublina naplněná větrem se rozpraskne.” A pak nastoupí iracionalisté: „Především musíme opětovat svou dříve několikrát vyslovenou hlavní zásadu, že totiž vlastně jsou jen dvě politické strany: jedna poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti a pevného práva, druhá zase milovnice nadpráví, despocie, libovolnosti a tajnosti… Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní… Tajní absolutisté vždy mluví a slibují… poznenáhlu v menších věcech přivykají lid k poslušnosti… Když je lid již příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak tato komedie jde pořád stejným, dobře rozmyšleným během a není to nic jiného než přestrojený absolutismus.”

Iracionalismus bohužel poznamenal i filosofii a filosofy. Seznámíme-li se s jejich životopisy, zjistíme, že to často byli vyšinutí jedinci a že se to projikovalo do jejich učení, zejména, zabývali-li se lidským světem a lidským myšlením. Proto se filosofie po svém obnovení v renesanci vyvíjela tak klikatě a proto počínaje koncem 19. století postupně ztrácela vliv, aby nakonec co do ohlasu a významu téměř zanikla. Filosofové, vesměs hlavně proto, aby na sebe upozornili, se snažili přijít vždy s něčím novým, vytvářeli nové pojmy a koncepce, ovšem většinou jen přecházeli z bláta do louže: Descartes prosazoval „racionalismus“, tj. že veškeré lidské poznání tkví v rozumu, Hume prosazoval empirismus, tj. že tkví ve smyslech a zkušenosti, a Kant je oba popřel tím, že „geniálně“ přišel na to, že v obojím. Podobně popřel Marx (neboť jinak by nemohl vytvořit svou teorii o komunistickém ráji) jednoho z mála střízlivě uvažujících novověkých myslitelů Thomase R. Malthuse, který tvrdil, že všichni živočichové včetně člověka mají sklon se přemnožovat a že u člověka je to odvzvlášť nebezpečné, neboť Země ho dříve nebo později neuživí.

Také liberalismus sliboval ráj na zemi, a to proklamacemi, že je pro svobodu (avšak chudé lidi utiskoval) a že podnikatelé vytvoří bohatství nejen pro sebe (což se nepotvrdilo nebo potvrdilo jen velmi částečně). Popřel či přinejmenším přehlušil dalšího z mála střízlivých realistů Charlese A. C. Tocquevilla, který předpověděl, že dravý amerikanismus jednou ovládne celý svět.

Jen o něco lépe na tom byl Charles Darwin, avšak pouze proto, že jeho vývojová teorie, která de facto popřela křesťanství, byla podložena nevyvratitelnými důkazy. Především díky němu se koncem 19. století zdálo, že „bůh je mrtev“, avšak pak se o to víc vzchopili iracionalisté-teologové, aby ho přehlušili. Dosáhli toho, že je dodnes popírán, přestože konečným důkazem jeho teorie je lidský plod, který po početí prochází všemi stadii živočišného vývoje. V USA v současné době dvě třetiny obyvatel Darwina popírají nebo o něm nevědí.

Nepochopen, a co se týče jeho ideového systému zapomenut zůstal také náš T. G. Masaryk, který jako jeden z prvních upozornil na to, že s úpadkem náboženství dodávajícího člověku umělou jistotu, narůstá neklid a nevyrovnanost lidí, projevující se nárůstem sebevražednosti a jiných psychopatologických jevů.

Masaryk byl též jedním z mála filosofů, kteří své učení důsledně opírali o lidskou psychologii: „Poněvadž pravým historickým a společenským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozenými ze studia lidské přirozenosti.“ Filosofové naopak až do konce 19. století (než přišli James, Spencer a další) psychologii negovali, což mělo téměř fatální důsledky: neustále se sice zabývali správným myšlením, ale to hlavní, co je oslabuje, kalí a zatemňuje, tj. „spodní proudy“, jakoby neviděli. Upozornil na ně až Freud, odhalením dynamiky podvědomí. I on, stejně jako Jung, který odhalil dynamiku kolektivního nevědomí, však byl co do ohlasu a jeho možných důsledků přehlušen.

Jung k tomu říká: „Lidský duch, jenž zdánlivě triumfoval nad démoničností přírody, do sebe tuto démoničnost nepozorovaně pohltil a stal se tak loutkou v rukou ďábla. Mohlo k tomu dojít jen proto, že se věřilo, že démony zlikvidujeme, když je vysvětlíme jako pověru. Přitom se přehlédlo, že toto jsou v podstatě projekce, tedy produkty určitých faktorů v lidské duši. Když jsme jejich výtvory uznali za nepravé a iluzorní, nezničili jsme tím jejich zdroje ani jsme je nezbavili jejich účinnosti. Naopak – když už se démoni nemohou usídlit ve skalách, v lesích, horách a řekách, využijí člověka, a to je mnohem nebezpečnější obydlí.”

Zvěrstva 2. světové války vyvolala po jejím ukončení jednak značný optimismus („to už se nesmí a nebude opakovat!“), v jehož duchu byly budovány tzv. sociální státy, jednak značný pesimismus, dodnes reprezenzovaný postmodernismem, negujícím osvícenství a modernismus. V sedmdesátých letech se s ním spojil neoliberalismus a společně tak podpořily vznik Nového světového řádu, který se stále jasněji ukazuje jako nový absolutismus. Nový je hlavně v tom, že dnešní absolutisté nejsou už jen „Havlíčkovi“ tajní, ale že jsou i neviditelní, a že skutečným absolutistou je nyní spíše samotný systém vyvěrající z odvěkých sil ovládajících lidskou mentalitu, která sekundárně ovládá mentalitu lidského celku.

Tento systém není ničím jiným než Hayekovým (Thatcherové a Reaganovým) „spontánním řádem“, de facto odvozeným od studia zvířecích a dávných, "předfilosofických" lidských skupin. Je to přílišný krok dolů, stejně jako mentalita sociálních států byla přílišným krokem „nahoru“ - je to stejně jako u filosofů jen přeskakování z bláta do louže, z extrému do extrému (Hayek vs. Keynes).

Havlíček, Freud, Jung a Masaryk nám vzkazují, že absolutismus je silný vždy jen dočasně, neboť je nerozumný, a že demokracie (vláda lidu) je slabá, protože do ní mluví příliš mnoho nerozumných lidí. Že rozum člověku dodnes nevládne a že především s tím je třeba něco dělat.

Že dnes oblíbený pojem liberální demokracie je nesmyslný, neboť liberalismus znamená „svobodu jen pro někoho“. Jeho zákonitým výsledkem je morálně uvadlá a nespokojená, bouřící se společnost.

(Pod názvem Systém – tyran který se nám líbí vyšlo v Přítomnosti, 25. 11.)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy