Nikdy by to nepřiznali, ale je to nad slunce jasné a je to průhledné jako čiré sklo: haněním První republiky si postkomunističtí škůdci naší polistopadové politiky uvolňovali a dodnes uvolňují ruce, aby mohli páchat svinstva, která od počátku páchali a dál páchají. Dělali to již jejich předchůdci komunisté a nejen v tom jsou s nimi zajedno. Slýchával jsem to odmalička a dodnes se mi kvůli tomu otevírá kudla v kapse: Baťa byl prý sprostý kapitalista, Masaryk střílel do dělníků (právě to je sprostá lež) atd. atd. Drží se to a je to v čase stálé – napadá mě: jako ta hmota, kterou se za totality tmelily škvíry mezi panely paneláků a které se dodnes říká medvědí ho.no.

Je to v principu jednoduché a je to univerzálně účinné. Znevažuji-li cokoli, co je lepší než co dělám já, to své tím obhajuji. Když se cokoli namítne našim dnešním „komunistům“, okamžitě poukáží na cokoli kritizovatelného na EU, resp. na dnešním Západě. Trik je v tom, že zamlčují, co nesmyslného dělají oni sami a co otřesného dělá „jejich“ Putin. Že Západ, přestože v posledních desetiletích prochází dobou úpadku, je na tom pořád ještě po všech stránkách mnohem lépe než my. K podobně podlé taktice se uchyloval Klaus, když brojil proti EU a Zeleným. K velmi podobné taktice se vždy uchylovali slovenští politici, když kritizovali „Čehůny“. Vždy, když tito a jim podobní demagogové mluví o potřebě národní suverenity, myslí tím svou vlastní suverenitu, protože to jsou vesměs skrytí nebo poloskrytí autokraté. U nás jsou vedle Klause dalšími příklady Zeman a Okamura. Babiš je v tomto ohledu slovně obezřetnější, avšak to, že chce stát vést jako firmu, tj. jako vyslovený autokrat, se zakrývat už ani neobtěžuje.

První republika měla jistě k dokonalosti daleko, avšak podobně jako dnešní západní Evropa na tom celkově byla zřetelně lépe než dnes my. Jistě existovala korupce – ta u nás byla od nepaměti, jen se úplatkům kdysi říkalo halafance. Republika v tom navázala na Rakousko-Uhersko, jen si troufám tvrdit, že korupce byla tehdy přece jen menší než dnes. Byla tu příznačná česká hašteřivost, avšak lidé byli v průměru poctivější a uměli víc táhnout za jeden provaz. Například, když se stavělo Národní divadlo, hádek bylo až to hezké nebylo, avšak ze sbírky na jeho vybudování se neztratila (nebyla vytunelována) ani koruna. Politikům šlo mnohem víc o věc a byli víc vedeni nadosobními ideály než ti naši dnešní. Masaryk sice podobně jako Zeman překračoval své ústavní kompetence, avšak vedly ho k tomu mnohem ušlechtilejší cíle. Podobně kritizovaná Pětka byla uskupením politiků, kteří se uměli dohodnout a přispívali tím k stabilitě tehdejší politické scény.

Na Masaryka si naši postkomunisté moc netroufají, a tak se aspoň snaží snížit jeden s jeho největších a nejobdivuhodnějších úspěchů, kterým bylo rozbití teokratického Rakouska-Uherska a založení demokratického Československa. Na otázku německého spisovatele Emila Ludwiga (v knize Duch a čin, rozmluvy s Masarykem) „Existovalo by Rakousko-Uhersko nebýt Vás?“ odpověděl: „Snad ne… Totiž Rakousko-Uhersko by bylo bývalo zachováno se zárukami, které císař Karel přijal. Dosáhl jsem u Wilsona, že to už neuznal. Wilson mně věřil a odvolal svůj plán, podle kterého měli být národové v Rakousku-Uhersku jen autonomní.“

Masarykovo nadústavní působení bylo vzhledem k jeho obrovské autoritě přirozené a značně přispělo k tomu, že republika se až do hospodářské krize rozvíjela neuvěřitelně úspěšně a rychle. Jiná dodnes živá fáma, že Československo nemělo vůbec vzniknout a že si svůj konec zavinilo samo, se ve zřetelné podobě se objevila až za 2. republiky. Historik a spisovatel Zdeněk Mahler o tom (v knize Masaryk, ano) napsal:

“Jeho odcházení z tohoto světa brali lidé jako národní neštěstí. Karel Čapek vyjádřil jejich pocit biblickou citací: ‘Pane, zůstaň s námi, neboť den se nachýlil.’ ‘Svět ztratil hrdinu,’ psaly svorně americké noviny. A spisovatel Thomas Mann litoval: ‘Kdyby Evropa měla vedle Masaryka ještě tři čtyři osobnosti jeho formátu, vyvíjely by se její dějiny podstatně lépe.’ A profesor Hainisch, bývalý rakouský prezident, řekl: ‘Masaryk byl nejlepší Evropan, jakého jsem kdy potkal.’ A dramatik G. B. Shaw prohlásil: ‘Kdyby existovaly Spojené státy evropské, jako presidenta bych si dovedl představit jedině Masaryka.’
Do roka Mnichovský pakt vydal Československo v plen, republika byla rozchvácena. V totální desiluzi, která na Čechy padla, našli opět šanci letití protivníci – nenávist sahala za hrob: ‘Masarykova koncepce se zhroutila, jeho program selhal.’ Popřeli pravdu: Hitler se přece spojil se Sudeťáky a společně dotlačili tři západní mocnosti k tomu, aby republika byla diktátem násilně roztrhána. Zášť pohrobků se však nezadržitelně vyvalila: ‘Masarykův experiment se vymstil – Československá republika byla plagiát Západu… Masaryk vsadil na demokracii a zpronevěřil se katolické tradici, neboť všecka moc nepochází z lidu, nýbrž od Boha… Mnichov byl trest boží, Bůh si v Hitlerovi našel výkonnou pěst… Takzvaný osvoboditel znamenal národní pohromu, dopustil se zásadního omylu – Československo byl samolibý přelud. Tímto státem jsme zhřešili… Dějiny žádají obnovit svatou alianci… Je na čase vyvrátit Masarykův kult!’ První byla povalena busta T. G. M. na filosofické fakultě v Praze – nová éra temna vynesla nad Masarykovým dílem klatbu.
Jakýpak div, když se dodnes ozývají hlasy, že Masaryk bořil mýty a legendy a sám se mýtem a legendou stal, že dřívější totalitní režimy na něj nevražily a nám už je lhostejný – kritické hledisko dospělo ke krajnosti: nebýt prý Masaryka, nebylo ani Hitlera – kdyby Češi bláhově netrvali na svém národovectví a poněmčili se, pak by se už dávno stali součástí velkého světa. A tak se polemizuje o tom, zda byl Masaryk jenom vědec, nebo jenom žurnalista, jestli byl apoštol, nebo neznaboh, jestli byl snílek, či snad ješita, jestli byl triumfátor, či hrobař. Vyčítá se mu, že nevytvořil ucelený filosofický systém, ale popravdě řečeno, on přece o takový systém neusiloval (měl ho pro ‘foro interno’, pozn. BS) – vyznával zásadu otevřenosti až do konce svých dní. Bůh nepřikazoval Masarykovi Modli se, nýbrž Jednej! Totéž mu přikazovala jeho filosofie, nikoli sedět s bradou v dlaních nebo jen sepisovat folianty. To podstatné byly a jsou Masarykovy činy. Tím největším pak z Masarykova odkazu zůstává jeho mravní osobnost, zářivá a inspirativní... Říká se, že Masarykova doba minula, že jsme stavěni před odlišné problémy. Masaryk byl označován jako filosof krize – ale lze říci, že ta krize, kterou on začal mapovat, je překonána? Neprohloubila se naopak? Ten, kdo se vyjadřuje o Masarykovi, chtě nechtě charakterizuje sám sebe. A tak platí: ‘Řekni mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti řeknu, kdo jsi.’“ ¨

Měl jsem příležitost vyjádřit se k danému tématu také v televizi info.cz:
https://video.info.cz/strunc/zeman-je-masaryk-naopak-prestal-mu-fungovat-mozek-a-zlucovity-vnitrek-leze-ven-rika-slama-37434.html

(napsáno pro Přítomnost)

PS k poznámce jednoho z čtenářů: Že má Zeman poškozené cévy na očním pozadí a že to vysoce koreluje s poškozením mozku, není jen z mé hlavy. Něco podobného tvrdí i doc. MUDr. prim. Vojtěchovský. Zeman se mi za to v televizi Barrandov odměnil tím, že mne zařadil mezi "blbce".