Jaké pocity měl Rostislav Zlámal, když se poprvé setkal s Theresií? Měla na sobě režné kartounové šaty, ve vlasech mašli a v ruce držela složený slunečník. Šaty na ní trochu visely, ale na ně se Rostislav jako většina mužů nedíval. Jeho nitro volalo: "Ta je krásná!... Jako kdyby vypadla z oka Boženě Němcové!… ale je štíhlá… a tak jemná, křehká!"

Rostislav byl řídícím učitelem na jednotřídce v Ostrově u Macochy. Theresia Klewetová, studentka lycea, přijela toho léta do Ostrova k příbuzným na ‚vakace‘.
Byla sirotek. Vyrostla ve Vídni, u matčina bratra, který měl ještě tři vlastní děti. Matka zemřela při jejím narození; otec, alkoholik, se utopil v jámě s dešťovou vodou, když se v noci opilý vracel z hospody a spadl do ní. Strýci a tetě se Theresie za to, že ji přijali za vlastní, odměnila tím, že odmalička kolem sebe šířila pohodu a radost.
Také Rostislav Theresii přitahoval. Jeho obličej ji jakoby lákal k pohlazení. Měl pružnou chůzi a byl plný energie. To, že byl učitel, v ní vyvolávalo pocit bezpečí. Teprve později se dozvěděla, že jeho rodiče jsou zámožní.
O Rostislava a jeho tři starší sourozence se v dětství starala chůva, venkovská, silně věřící žena. Děti její víru přejaly, přestože rodiče byli bezvěrci. Z Rostislava, když dorostl a vystudoval filosofii, se stal socialista. Po názorových rozepřích s otcem a s nejstarším bratrem, v té době již úspěšným lékařem, vysokoškolským učitelem a budoucím profesorem, se dobrovolně nechal vydědit a odešel na venkov. Stal se z něho, jak to o něm řekl jeho otec, „něco jako misionář“. Jediný, kdo v rodině stál na jeho straně, byla jedna z jeho sester, známá pražská intelektuálka, členka Amerického klubu dam a přítelkyně Elišky Krásnohorské.
Brzo bylo zřejmé, že mezi Rostislavem a ‚Terezkou‘ vykvetla vzájemná láska. Začali spolu chodit na procházky nebo se scházeli u jejích příbuzných. Když se Tereza vrátila do Vídně, Rostislav za ní několikrát zajel. Po roční známosti se vzali.
Po svatbě se Rostislav držel Kristova „jděte a množte se“. Přivedl s Terezou na svět postupně jedenáct dětí; žádné nezemřelo.
Neměli lehký život, stále zápasili s nedostatkem peněz, Rostislav také s naprostým nedostatkem času.
Dětem se však přesto věnovali. O zimních večerech jim čítávali pohádky, bibli nebo jim něco vyprávěli. Oba to uměli to velice dobře. Na stropě se mihotalo světlo z kamen, děti byly poskládány do postelí a postýlek a cítily se šťastné.
Rostislav byl výjimečný učitel. Byl oblíbený jak u svých žáků, tak u jejich rodičů. Na děti byl přísný, avšak spravedlivý. Cítily, že má o ně zájem a že to s nimi myslí dobře. Vedle školy vybudoval hřiště, kam rády chodily, skoro po celý rok, protože tělocvičnu škola neměla. Postupně vybudoval také dílnu a zahradu. Vše s pomocí ‚Ostrovanů‘. Založil dětský pěvecký sbor a tamburášskou skupinu. Jako basa v ní sloužila viola da gamba, kterou objevil v jednom brněnském vetešnictví a kterou vlastnoručně opravil. Hoši k němu vzhlíželi i proto, že byl Orel a že s nimi často hrával přehazovanou, vybíjenou nebo fotbal. Obdivovali jeho urostlou, svalnatou a vzpřímenou postavu - když byl v létě opálený, uprostřed zad se mu v místech, kam se slunce kvůli svalům nedostalo, dělala světlá čárka. Líbil se i většině dospívajících dívek. Nestávalo se zřídka, že když některou z nich vyvolal, znejistěla a zrudla.
Jeho nadřízení ho však v lásce příliš neměli; jednak pro jeho levicovou orientaci a protože cítili jeho morální a vědomostní převahu, jednak i proto, že občas nepříjemně poukazoval na nedostatky a nešvary v c. k. školství a obtěžoval je svými návrhy, co a jak zlepšit. Jednou například prohlásil, že je neuvěřitelné, že metody Komenského, dvě stě padesát let po jeho smrti, ještě nenašly plné uplatnění. Jeho přímý nadřízený o něm prohlásil: „Zlámal, to je nomen omen, všechno láme!“ Vadil mu i jeho vyhraněný modernistický katolicismus. Na druhé straně však pro něj psával projevy, které pak pronášel při různých výročích a jiných příležitostech. Rostislav ho občas také zastupoval a pronášel své projevy sám. Byly prodchnuty humanismem a vírou v pokrok.
Psal dokonce i básně. Jeho jedinými čtenáři byli žena a děti. Tereza jednou, když si přečetla jeho novou báseň, poznamenala: „To nemůžeš tak napsat, ‚do světa zajdu rozdávaje všechno, co shůry mi bylo půjčeno‘; nemůžeš rozdávat, co ti někdo jen půjčil!“ Rostislav jí na to odpověděl: „Ale můžu, ve vztahu k Bohu s takovou logikou nevystačíš!“
Mezi žáky byl oblíbený i proto, že uměl dobře podat látku. Nemluvil rychle, jeho řeč však působila jako rychlá, neboť měla spád. V českém jazyce kreslil na tabuli obsáhlá schémata, děti je však chápaly, protože jim jasně vysvětloval souvislosti. Chápání souvislostí zdůrazňoval; považoval je spolu s odlišováním podstatného od nepodstatného za hlavní projev lidské inteligence. Průběžně se ptal, zda všichni rozumějí. Když zjistil, že někdo nerozumí, trpělivě vždy začal znovu, jinými slovy. Chtěl, aby mu rozuměly všechny děti, a jelikož se mu to dařilo, docela si na tom zakládal.
Doma byl tvrdší a někdy též nedůtklivější. Dětí přibývalo, bylo zapotřebí udržovat kázeň. Musely od pěti let pomáhat, později třeba tím, že hlídaly nejmladší sourozence. Jak dorůstaly, přebíraly povinnosti rodičů. Poskytoval jim volnost v rozhodování, ale pokud si nebyly jisté, a vlastně jen tehdy, musely se zeptat. Držel se Masarykovy zásady „tolik svobody kolik možno, tolik kázně, kolik nutno“. Časem se v jeho domácnosti vyvinula částečná dětská samospráva.
Založil též něco, co později ostrovský starosta označil za „Zlámalovu huť“. Jednou týdně pořádal ve škole podvečerní semináře, kterých se účastnily všechny děti, které měly zájem. Scházelo se jich tam deset až dvacet. Často přicházeli i dospělí, a nejen rodiče. Úvodní přednášku Rostislav obvykle pronesl sám nebo ji zadal některému ze starších dětí, obvykle však volil témata. Byla různá; od toho, jak kombinovat barvy aby navzájem ladily, po úvahy o českých dějinách. Po přednášce vždy následovala diskuse. Dbal na to, aby žádný z názorů a žádná z otázek nebyly považovány za hloupé, případně dětem s formulacemi jejich výroků pomáhal.
Seminářů se účastnily i odrostlé ‚děti‘, které už pracovaly nebo studovaly. Jednou, již v roce 1936, přišel též jeho nejstarší syn Metoděj, student brněnského Alumnátu a budoucí kněz. Téma bylo zajímavé: důsledky Velké války.
„Teď se ukazuje, že možná nebylo dobré, že Masaryk rozbil Rakousko-Uhersko,“ řekl ‚Meťa‘.
Rostislav odpověděl: „Na Masaryka mi nesahej. Chyba byla spíš ve Versailles. Tam zapomněli na starého Metternicha. Ten, když byl po napoleonských válkách ve Vídni kongres o novém uspořádání Evropy, prosadil, že Francie nesmí být příliš potrestána, aby nevzniklo podhoubí pro nové války. Vysloužil si za to přezdívku ‚hrabě Balance‘ - tehdy ještě kníže nebyl, to až právě po tom Vídeňském kongresu, dostal to za to… Ve Versailles Němce příliš skřípli, a už je tady Hitler a NSDAP!... Je třeba znát historii, ale ještě důležitější je umět se z ní poučit!... Nejabsurdnější bylo, že po Němcích šlapali hlavně Francouzi, kteří toho o ‚balanci‘ měli vědět nejvíc – to bylo holé šílenství!... Teď jsou pro změnu zase šílení Angličané – přece stačí přečíst si Mein Kampf, a každému, kdo má jen trochu soudnosti, je to úplně jasné: zlo je třeba potlačovat v zárodku, jinak je vždycky pozdě!“
Tereza někdy říkala, že je bohatá svými dětmi. Všechny byly hodné, měly se navzájem rády a dobře se učily.
Jediný, s kým byly potíže, byl Lukáš, třetí v pořadí. Byl příliš živý a citlivý. V kostele, kam musel často chodit, prožíval muka nudy, ale také chvíle povznášejícího opojení. Cítil se tam čistý a měl pocit duševního jasu. Často utíkal do okolní přírody, v níž míval někdy ještě silnější pocity. Na podzim vždy zašel na louku, na které kvetly bledě fialové ocúny, a nosil je Tereze. Sám od sebe začal malovat a projevil velké výtvarné nadání; jeho kresba byla v roce 1928 vystavena na brněnské výstavě soudobé kultury. Byl však i vůdcem party kluků darebáků - vynikal v různých dovednostech, například v házení kamenem. Hlavně však měl vždy hlavu plnou ‚výborných‘ nápadů.
Tereza ho měla ze všech dětí nejraději; možná i proto, že jeho porod byl zdlouhavý, pro ni ze všech nejtěžší, a že jí neustále dělal starosti i radosti.
V pubertě začal být neúnosný. Rostislav ho poslal předčasně do učení, do Prahy.
Brzo na to však Rostislav zemřel, na zápal plic. Pro rodinu to byla nečekaná a těžká rána.
Před vyslovenou chudobou ji zachránili Rostislavovi rodiče. Metodějovi a ostatním starším dětem se postarali o studia a Tereze se zbylými dětmi umožnili, aby se přestěhovali do rodinného domu v Tišnově, který jim koupili.
„Byl to přece náš syn… Možná to tak někdo nad námi chtěl, abychom ho, byť nepatrně, zastoupili - že nám dal tu možnost. Jediné, co mě na tom všem těší: že jsme to mohli udělat!“ řekl starý pan Zlámal, když jim Tereza děkovala.
Tereza všechny děti vychovala dobře, až na nejmladšího syna, jemuž chyběla otcovská ruka a kterého společně s dcerami rozmazlila.
Dožila se vysokého věku. Poslední léta strávila na faře u Metoděje, který o ni až do její smrti pečoval s příkladnou synovskou láskou.