Sokratův dialog, zejména jak byl v minulém století rozpracován americkým psychologem Carlem R. Rogersem (1902 – 1987) , lze vést s každým, koho si vážíme pro jeho otevřenost, rozhled, kulturu myšlení a ke komu máme kladný vztah. Může být veden ve dvojici nebo v menší i větší skupině. Má sice jistá omezení, neboť využívá především „suchého“ pozitivistického myšlení a s dedukcemi, city a emocemi pracuje jen nepřímo, avšak má i své jedinečné přednosti, spočívající hlavně ve snaze o minimalizaci jakékoli tendenčnosti.

(Je třeba vyhýbat se analogiím, neboť svádějí ke zkreslením. "Mistři analogií", jakým byl u nás například Miloš Zeman, je využívají k demagogii a manipulaci.)

Původně to byla psychoterapeutická metoda předpokládající účast alespoň jednoho psychologa nebo psychiatra, avšak využít ji mohou všichni, kdo vyhovují výše uvedeným kritériím (učiteli a sociálními pracovníky počínaje a politickými aktivisty a jednotlivými laiky konče), a mohou proto kladně ovlivnit každého, kdo cítí potřebu na sobě zapracovat.

Základní podmínkou je jeho co neupřímnější a nejotevřenějšíí „zpověď“, neboť již ta má ozdravující, katarktický účinek. Druhý nebo druzí účastníci mu proto musí poskytnout pocit, že si to může či dokonce musí dovolit, že může mluvit neomezeně dlouho a že nebude za cokoli kritizován ale naopak, že jde o jeho vklad do diskuse, a že čím bude otevřenější, tím víc se mu to vyplatí, neboť ostatní se budou moci tím lépe v jeho problematico orientovat a nebudou desorientováni jeho jakýmkoli zamlčováním. V této fázi ostatní nesmí do jeho výpovědi zasahovat, resp. mohou ho jen doplňovat či povzbuzovat krátými a nevtíravými otázkami.

V druhé, vlastní diskusní fázi otázek přibývá a mohou, když je to místě, být i razantnější. Pokud probíhá ve skupině, terapeut musí zaujmout vůdčí postoj, avšak vždy musí zůstat pokud možno indirektivní.

Rogers označoval svou metodu za „na osobu zaměřenou terapii“, založenou na empatiii a bezpodínečně kladném přijetí pacienta se všemi jeho klady a zápory, s cílem jeho vlastního sebepřijetí, poskytujícího mu prostor pro sebedůvěru a plnější život. Otevřel mu tím i prostor, aby v dalším životě průběžně diskutoval sám se sebou a pochyboval o sobě, aniž by to snížilo jeho sebejistotu.

(z připravoané knihy Úsvit budoucnosti)