Hlubinnou psychologii dovedl do logických konců americký psycholog a psychoterapeut, zakladatel tzv. primární terapie Arthur Janov (1924 - 2017). Také jeho metodou bylo především odkrývání a uvolňování bolestných prožitků z dětství, avšak počínal si při tom razantněji než jeho předchůdci. Odmítl pro podobné účely užívanou LSD, neboť traumatizující prožitky uvolňovala za pozměněného a proto zkreslujícího vědomí a u některých jedinců vyvolávala psychická, mnohdy i závažná poškození. Inspirován jiným hlubinným psychoterapeutem Wilhelmem Reichem ji nahradil téměř neriskantní hyperventilací či jak ji pojmenoval českoamerický psychiatr a psychoterapeut Stanislav Grof „holotropním dýcháním“.

Janovův koncept reálného člověka je sice cenným doplňkem Masarykova demokratického realisty-humanisty a Frommova biofilního člověka, je však utopický. O to cennější je ovšem jeho analýza nereálného, v nejširším slova smyslu neurotického člověka. Vyplývá z ní, že zlepšení lidstva může pramenit spíše než z jeho vzdělávání ze zajišťování optimálních podmínek pro psychický vývoj dětí.
Pod jeho vlivem složil John Lennon „píseň století“ Imagine, jejíž ideje a vize jsou sice stejně krásné a přitažlivé jako Janovovy, avšak podobně jako Marxova vize komunismu jsou nedosažitelné. Janov ovšem filosofům a ostatním humanitně orientovaným myslitelům nabídl když ne řešení, tak alespoň vysvětlení mimořádně závažného problému, se kterým si počínaje Thaletem a jeho „nejtěžší se poznat sám sebe“ nevěděli, a dodnes - jelikož Janova neznají nebo ho nepřijali - neví rady. Nepřímo též potvrdil Masarykovo přesvědčení, že žádný humanitní obor se nemůže obejít bez toho, aby do sebe vstřebal důležité poznatky všech ostatních

Citáty:
Když existuje láska, máme klíčový lék proti neuróze, protože absence lásky je základní složkou pro rozvoj neurózy.
Bolest, kterou prožíváme, když se cítíme nemilovaní, je stejně skutečná jako tělesná bolest. Když emocionální potřeby zůstávají nenaplněné, stávají se pocity hlubokého tělesného nepohodlí, úzkosti, deprese, bolesti hlavy, žaludku, zkrátka rozptýleného strachu.
Protože nám neurotičtí rodiče nedovolili, abychom byli reální, volíme si klikaté, neurotické cesty k dosažení reálnosti.
Neuróza je nereálný způsob, jakým se snažíme být reální.
Funkcí nereálného systému je potlačovat systém reálný, ale protože reálné potřeby nelze vykořenit, konflikt je nekonečný.
Neurotika vidíme jako člověka, jehož motor je neustále zapnutý.
Nereálný systém transformuje skutečné potřeby v potřeby chorobné.
Bolest je jak cestou do neurózy, tak cestou z ní. Primární bolest je oddělena od vědomí, protože vědomí znamená nesnesitelnou bolest.
Primární bolest je to, co dítě cítí, když nemůže být samo sebou. Jakmile je od vědomí oddělena, vzniká vnitřní napětí. Toto napětí je rozptýlená bolest. Je to tlak potlačených pocitů, které chtějí být uvolněny.
Vnitřní napětí dělá z lidí energické podnikatele i narkomany, z nichž každý svým způsobem trpí, a proto si vytvoří určitý životní styl nebo „osobnost“, aby své utrpení zmírnil a nakonec úplně otupil.
Narkoman je často upřímnější než podnikatel, neboť si svou bolest obvykle uvědomuje.
Člověk může být milován desítkami lidí, a přesto nikdy neuspokojí potřebu rodičovské lásky. Může přednášet tisícům studentů, a přesto neuspokojí zoufalou potřebu, aby mu rodiče naslouchali.
Neurotik se obklopuje lidmi, aby zakryl pocit, že nikdy do skutečné rodiny nepatřil.
Neurotický boj skutečné uspokojení nepřináší, protože je symbolický a nikoli reálný.
Neurotik slyší jen to, co chce slyšet. Nedokáže objektivně vnímat okolní svět, a už vůbec ne svůj vnitřní svět.
Neurotik musí zneužívat druhé, aby se cítil důležitý; může chtít prestiž, moc, dobrý prospěch nebo rychlé auto, a to všechno jen proto, aby potlačil bolest prázdnoty, méněcennosti nebo bezmocnosti.
Neurotik chce hodně, protože má tak málo. Musí si vymyslet nějaký vyšší nebo posmrtný život. Musí si představovat, že někde existuje skutečný smysl veškeré existence.

Český dramatik, občanský aktivista a politik Václav Havel (1936 - 2011) na sebe upoutal celosvětovou pozornost nejen jako spoluzakladatel a ideový vůdce Charty 77 a pozdější československý a český prezident, ale též jako dovršitel idejí Masaryka a ostatních pokrokových myslitelů modernismu.
Pokud se po roce 1989 na už tehdy ideově uvadajícím Západě ozývaly hlasy, že z bývalé východní Evropy mohou přijít inspirující myšlenky, byly zejména díky němu k dispozici, avšak přes svou srozumitelnost nebyly dostatečně pochopeny, a proto se ani dostatečně neujaly a nerozšířily.
Pokud na rozdíl od Masaryka prohrál boj o budoucí ideovou podobu Československa, bylo to hlavně tím, že měl jen prezidentské kompetence a že podcenil morální úpadek československé společnosti, ke kterému došlo za předchozí čtyřicetileté komunistické totalitní vlády.

Citáty:
Domnívám se, že politik může říkat pravdu a žít v souladu se svým svědomím.
Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů - lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických.
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!
Je na každém z nás, aby se snažil. Ti, kteří říkají, že jedinec toho moc nezmůže, si jen hledají výmluvy.
Žádné zlo se ještě nepodařilo odstranit tím, že byly odstraněny jeho symptomy.
Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.
Každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti.
Demokracie je systém, založený na důvěře v lidskou odpovědnost, kterou by měla probouzet a kultivovat.
Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu vždycky jen ideálem, k němuž se lze lépe či hůř přibližovat, kterého však nikdy nelze úplně dosáhnout.
Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.
Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok.
Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo. Jinými slovy: stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání, má-li být mravné, je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje.
Já jsem byl vlastně vždy Zelený.
Úkolem nadcházející éry je radikální obnova lidské odpovědnosti. Naše svědomí musí dohnat naše myšlení, jinak jsme ztraceni.

(z připravované stejnojmenné knihy)