Masaryka hodně lidí milovalo a hodně lidí nenávidělo, aniž by mu obě strany dobře rozuměly.
Alain Soubigou

Jak se mohlo stát, že z chlapce pocházejícího z prostého venkovského prostředí vyrostl největší myslitel-polyhistor své doby a politik, kterého britský premiér David Lloyd Geroge označil za největšího státníka 1. světové války a filosof Karl R. Popper spolu s Winstonem Churchillem za největšího politika 20. století? Bylo to dáno řadou příznivých příčin a okolností. Z příčin je třeba jmenovat zejména jeho vrozenou genialitu, fenomenální paměť, vitalitu a charisma. Podobnou úlohu sehrály i šťastné okolnosti, o nichž by se dalo říct, že byly „vždy ve správnou dobu na správném místě“. Také díky nim byl označován za vždy vítězného. Výchozí, a tedy snad i rozhodující okolností se stalo to, že ho jeho rodiče poslali studovat do Brna na gymnázium. Další velmi důležitou okolností bylo, že se ho ujal osvícený brněnský a později vídeňský policejní ředite Le Monnier, stal se jeho protektorem, umožnil mu stýkat se s významnými lidmi a studovat na vídeňské univerzitě. Tam se jeho učitelem a brzo na to i přítelem stal přední rakouský filosof, teolog a psycholog Franz Brentano. Po ukončení studií na univerzitě, které dovršil průkopnickou sociopsychologickou habilitiční prací Sebevražda a za nichž se stal „nadnárodním intelektuálem z vídeňského prostředí“, přešel na další studia do Lipska, kde tehdy působili nejvýznamnější německy mluvící psychologové Wilhelm Wundt a Gustav T. Fechner. Tehdy se též dostavila z jeho osobního hlediska snad nejšťastnější okolnost: seznámíl se tam se svou budoucí manželkou, mimořádně inteligentní a oduševnělou Američankou Charlottou Garriguovou, která mu kromě jiného přiblížila americkou kulturu a unitaristické náboženství. Když se později stal profesorem filosofie na Karlově univerzitě, byl v Čechách de facto cizincem (matka Němka, otec Slovák a nelze vyloučit, že jeho biologickým otcem byl Žid). Teprve tehdy se blíže seznámil s českou historií a kulturou a stal se českým vlastencem a národním buditelem. Brzo na sebe upozornil na sebe vystoupením proti falešným rukopisům královehradeckému a zelenohorskému a později také tzv. hilsneriádou. Zevrubné prostudování českých dějin mu umožnilo napsat knihy J. A. Komenský, Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček, Palackého idea národa českého a Problém malého národa; z dalších byly nejdůležitější Základy konkrétní logiky, O studiu děl básnických, Naše nynější krize, Moderní člověk a náboženství, Právo přirozené a historické, Ideály humanitní, Otázka sociální, V boji o náboženství a Nesnáze demokracie. Za války napsal Rusko a Evropu a Novou Evropu, po válce O bolševictví, Světovou revoluci a O ženě.

Přehlédneme-li dnes jeho dílo, nemůžeme než ocenit a zdůraznit jeho rozsah, vnitřní logiku, univerzálnost a nadčasovost.

Filosof Erazim Kohák v předmluvě ke knize Masaryk, soubornému vydání prací J. L. Hromádky o Masarykovi napsal: „Věřím, že potřebujeme hledat odstup a orientaci v Masarykovi, avšak Masaryk byl myslitel po výtce aktuální a jeho slova jsou výrazně dobová. Filosofoval radikálně v tehdy současné situaci. Byl proto bezprostředně srozumitelný svým současníkům, avšak pro nás je náročný právě svou někdejší aktualitou. Není možné jen opakovat jeho někdejší výroky a hořekovat nad nezájmem mladých. Je třeba zachytiti základní myšlenku, očistit ji od pouze dobové formulace a vyjádři ji věrně znovu, avšak způsobem, který by byl srozumitelný nové generaci a nové době. To právě je úkol filosofových žáků. Žák velikého myslitele nemůže jen opakovat Mistrova slova, jak je u nás s oblibou zvykem. Tím by zajistil, že mistrova myšlenka, byť o sobě nadčasově platná, zastará spolu se slovy, do nichž ji vložil. Teprve kritickou obnovou mistrova díla se student stává žákem v čestném slova smyslu. Úkolem takového žáka je tlumočit mistrovu myšlenku svými vlastními slovy, která odpovídají jiné době.“

Z Masarykových pokračovatelů to kromě Karla Čapka byi zejména filosof Emanuel Rádl, který se ovšem přiklonil k vitalismu, sociolog, právník a politik Edvard Beneš, který se přiklonil k pragmatismu, a politický aktivista, zakládající člen Charty 77 Jan Patočka, který se uchýlil k vysoké filosofii. Dramatik, ekolog a politik Václav Havel, další ze tří ze tří zakladatelů Charty 77, se tím, že volně vycházel Masaryka, proslavil po celém světě. Dalšími Masarykovými významnými žáky se stali Josef L. Hromádka, Milan Machovec, Zdeněk Mahler a Pavel Rychetský.

Filosofka a pedagožka Stanislava Kučerová vytýčila deset Masarykových hlavních výzev dnešku: 1. Braňte pravdu. 2. Nepodvádějte. 3. Buďte uvědomělým národem. 4. Buďte nejen vlastenci, ale též Evropany a světoobčany. 5. Vyznávejte ideje svobody, rovnosti, a solidarity. 6. Buďte odpovědní. 7. Usilujte o spravedlnost a humanitu. 8. Zajímejte se o vývoj ve světě. 9. Dbejte o kulturu slova. 10. Vzdělávejte se a starejte se o školu a o učitele.

Masaryka je ovšem třeba dál rozvíjet. O to jsem pokusil projektem neomodernismu:

Neomodernismus je nový ideový směr překonávající postmodernismus a neoliberalismus a nabízející nová řešení současných i dlouhodobých problémů lidstva. Vychází zejména z těchto tezí:

1. Postmodernismus je v dnešní době již vyčerpaný a neinspirativní. Od počátku navíc obsahoval chyby, jejichž důsledky postupně narůstaly a vyústily v nynější manýrismus dekadence, v postfaktismus.

2. Neoliberalismus převzal klam liberalismu, který pod pláštíkem svobody většinu řadových lidí znesvobodňoval. To podnítilo vznik ještě horšího ideového směru, marxismu-komunismu, postaveného na tezi, že kapitalismus je třeba odstranit. Kapitalismus přitom odpovídá živočišné podstatě člověka, provází lidstvo téměř od počátků jeho existence a je tudíž neodstranitelný.

3. Pojem liberální demokracie je zavádějící, protože optimální demokracie je jen jedna a žádné přívlastky nepotřebuje. Vyžaduje sice maximální svobodu při získávání informaci a při rozhodování, avšak to, co se rozhodne, se musí nesvobodně a do důsledků uskutečňovat.

4. Kapitalismus je principiálně antidemokratický, a proto je nutné ho neustále omezovat. Důsledkem toho, že se tak v posledních desetiletích nedělo, je skutečnost, že malá skupina lidí dnes ovládá naprostou většinu světového majetku. Pro další osud lidstva jsou nebezpečné hlavně podobně propastné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi.

5. Největší nebezpečí pro budoucnost představuje průběžně narůstající přemnožení lidstva a s tím související devastace přírody. Nástup ekologie, příklon všeobecné pozornosti k Zemi a její přírodě započatý vědeckými studiemi v šedesátých letech minulého století, je možno považovat za historický průlom srovnatelný s renesančním příklonem pozornosti ke člověku. Antinatalismus je sporný, avšak ne neopodstatněný.

6. Spíše než k teoretické filosofii se neomodernismus přiklání k filosofii sociální, psychologické a etické. Filosofii dějin chápe jako rozpolcenou na mýticko-materialistickou a realisticko-idealistickou ve smyslu ideálních, resp. optimálních cílů.

7. Neomodernismus též upozorňuje na nepochopený a s výjimkou ekologie dodnes nepřekonaný filosoficko-ideový systém českého polyhistora a politika Tomáše G. Masaryka a objasňuje a rozšiřuje ho. Navazuje též na Masarykova pokračovatele Václava Havla.

8. Neomodernistická Nová víra vychází z náboženských idejí unitarismu. Připouští teismus, agnosticismus i ateismus, avšak přednost dává agnostickému „nevím”. Jelikož Mojžíšovo Desatero je neudržitelné, formuluje nové, univerzalistické Desatero: 1. nelži, 2. nekraď, 3. nepodváděj, 4. žij střídmě, 5. vzdělávej se, 6. hledej pravdu, 7. respektuj svědomí, 8. chraň člověka, 9. chraň přírodu, 10. prosazuj morálku.

9. Jako své hlavní krédo neomodernismus konstatuje, že pravda existuje. Protože existuje v různě složitých a měnlivých podobách, je člověku mnohdy nedostupná. Na její neustálé a co nejusilovnější hledání a prosazování však nelze nikdy rezignovat a její poznávání musí být provázeno z něho plynoucí společenskou angažovaností.

10. Neomodernismus zavádí novou nauku o poznání a v jejím rámci koriguje dialektiku na polylektiku. Upozorňuje na to, že pedagogika, sociologie a politologie si na rozdíl od psychologie a lékařských věd dosud nevypracovaly obory analogické psychoterapii.

Neomodernismus též v Masarykově univerzálně platném, nadčasovém a vnitřně konzistentním duchu formuluje dosud nejasné a mnohdy rozporné evropské, dnes potenciálně celosvětové hodnoty:

1. Vzdělanost jednotlivců i celých společností byla pro zdárný vývoj lidstva vždy považována za rozhodující, a jako výchozí hodnota jí zůstává dodnes. Je odvislá od množství informací, kterými daný jedinec, skupina nebo společnost disponuje, musí to však být informace podložené, věrohodné a pro daná témata pokud možno vyčerpávající. Jak se ovšem v posledních desetiletích ukazuje, nedostatek informací má neméně negativní důsledky jako jejich nadbytek, zejména pokud jsou prostoupeny informacemi nepodstatnými, zavádějícími a klamnými.

2. Soudnost neboli nezkreslující myšlení a pociťování je přinejmenším stejně důležitou podmínkou pro formulování správných nebo k správnosti se přibližujícím konkrétním i obecným závěrům. Promítá se prakticky do veškerého lidského počínání; velkou roli hraje zejména v humanitních oborech včetně makroekonomiky a ekologie. Jak ukazují příklady z dějin i ze současnosti, je relativně nezávislá na lidské inteligenci a její nutnou, byť nejobtížněji naplnitelnou podmínkou je individuální až celospolečenské sebepoznání a sebenáhled.

3. Morálka neboli konkretizovaná etika je další nejdůležitější podmínkou zdárného vývoje každé společnosti. Nesčetné příklady jejího zdůrazňování z různých míst a z různých dob vývoje lidstva vykazují společné základní rysy, nezávislé na místě a čase. Je svázána s pravdomluvností a otevřeným svědomím. Zamlčování pravdy, stejně jako demagogie a lhaní jejich původcům přináší pouze úzké a téměř vždy jen dočasné výhody.

4. Svoboda je ze všech lidských hodnost nejatraktivnější, a je proto i uváděna nejčastěji a nejhlasitěji. Nesmí však být chápána jako bezbřehá, neboť musí být provázena poznanými a uznanými omezeními a především ji vyvažující odpovědností. Nesmí zvýhodňovat některé jedince, skupiny nebo národy na úkor jiných. Mimořádně důležitou součástí svobody je mír. Nesváry a války jsou vyvolávány zejména lidmi vnitřně nesvobodnými

5. Rovnost lidí není totožná s rovností, jak je uvedena v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“. Lidé si nejsou rovni svými schopnostmi a není ani možné zamezit rozdílům daným prostředími, ve kterých se narodili a vyrůstali. Jejich lidská práva však stejná jsou. Rovnost etnik, ras a pohlaví by měla být považována za samozřejmou, o rovnosti před zákony nemluvě.

6. Solidarita je pojem opravující Velkou francouzskou revolucí vyhlášený pojem bratrství. Lidé vyjma sourozenců nejsou si bratry a sestrami; měli by být ovšem podobně jako sourozenci vůči sobě solidární. Na jedné straně platí, že vstřícnost se těm, kdo jí nešetří vyplácí, na druhé straně ji však není možno uplatňovat vůči lidem, kteří si ji nezaslouží. Mezinárodní solidarita se nevylučuje s přirozeným vlastenectvím ani s úsilím o prospěch, štěstí a sebevědomí vlastního národa.

7. Uměřenost je pojem spojovaný hlavně se Sokratem, její prospěšnost však byla známa už před ním. Znamená uvažování a jednání, které je adekvátní daným okolnostem. Zdaleka ne vždy znamená „zlatou střední cestu“, ale mnohdy je tomu naopak, neboť za určitých okolností je třeba jít ke kořenům dané problematiky, tj. být radikální. Opakem uměřenosti jsou populismus a extremismus, které jsou projevem nesoudnosti a páchají a v minulosti napáchaly velké škody.

8. Velkorysost úzce souvisí s tím, co je označováno za formát člověka, který otevírá cestu k optimálním cílům, hlavně proto, že se neutápí v nepodstatných věcech. Rozhled spojený s nadhledem je jednou z rozhodujících podmínek integrity, vnitřní harmonie a úspěšnosti jednotlivých lidí, malých a velkých lidských skupin i celosvětové společností. Duševní malost se v žádné činnosti člověka nevyplácí, prací a podnikáním počínaje a humanitním myslitelstvím konče.

9. Materiální skromnost by měla respektovat dějinami prověřenou skutečnost, že člověk aby byl šťastný, potřebuje jen tolik, aby mohl vést důstojný život. Materiálně bohatí lidé nebývají šťastnější než lidé ostatní. Potřeba ekonomické prosperity jednotlivců i společností sice patří mezi základní lidské potřeby, má však své meze. Jak to uvedli kromě jiných Tocqueville a Dreiser, pokud se kdekoli prosadí hodnocení lidí především podle toho, jak jsou majetní, společnost to poškozuje.

10. Pracovitost se nevylučuje s materiální skromností. Psychicky zdravý člověk je přirozeně pracovitý. Pocit životního naplnění nejvíc závisí na tom, do jaké míry se daný jedinec dokáže realizovat na úrovni odpovídající jeho schopnostem a zda je podle toho hodnocen i svým okolím. Přiměřená ctižádostivost je zdravá, nepřiměřená ctižádostivost vede v pro život důležitých věcech ke ztrátám. Rozhodujícím kritériem naplněnosti života je to, jak kdo harmonicky žije a jakou míru harmonie předává svému okolí. Pokud má děti, nejdůležitější je, jak dobře je vychová.

11. Zdraví se ve vyspělých zemích všeobecně zlepšuje, materiální blahobyt a úbytek fyzické práce však vede k pohodlnosti a narůstá obezita, spotřeba léků, návykových látek, závislost na internetu apod. Množí se proto hlasy, že lidé ve vyspělých zemích fyzicky i duševně degenerují. Výraznou nápravu může navodit stát, podporou zdravého života a masově provozovaných sportů a fyzicky aktivních činností. U dětí a mládeže je hlavní odpovědnost na rodičích a pedagozích.

12. Náboženství jsou důsledkem toho, že člověk potřebuje věřit v něco kladného a nadějného. Zesilují za tíživých okolností, a protože život dávných lidí nebyl lehký, upírali své oči k bohům a mylně si představovali, že jim pomohou. Jelikož se jedná o pro člověka nepoznatelnou sféru, měl by náboženskou víru dříve nebo později nahradit agnosticismus. Teismus by měl být stále méně tolerován, neboť je prostoupen mýty, které už svou pouhou existencí narušují lidské kritické myšlení, a měla by ho proto nahradit racionálně podložená etika.

13. Rodina je institucí, jejíž hodnota se uznává od nepaměti, avšak na současném Západě vlivem jeho celkového úpadku je nyní znevažována. Nejpřesvědčivějším důkazem pro její oprávněnost jsou projevy dětí, které jasně dávají najevo, že potřebují oba rodiče a že klíčový je pro ně dobrý vztah mezi nimi. Když se jim ho nedostává, poznamenává je to obvykle na celý život, a čím jsou menší, tím víc.

14. Výchova dětí a mládeže se sice co do významu pro společnost a její budoucnost všeobecně uznává, avšak učitelskému povolání se v mnoha zemích nedostává dostatečného ohodnocení a prestiže. Učitelé jsou nejen vychovatelé dětí a mládeže, ale celé, zejména budoucí společnosti. Náročnost studia na pedagogických fakultách by se měla zvýšit a přijímací řízení ke studiu by měla být doplněna psychologickými vyšetřeními uchazečů, testujícími nejen jejich inteligenci, ale též jejich osobnostní a morální integritu. V mateřských a základních školách by učitelé měli rozvíjet nejen znalosti dětí, ale především jejich přirozenou zvídavost, přemýšlivost a zdravý rozum, a měli by jim jít svými osobnostními kvalitami a průběžným celoživotním vzděláváním příkladem. Na středních a vysokých školách by měli dbát nejen na kvalitu výuky v daných předmětech, ale též na orientaci studentů v humanitních oborech.

15. Média jsou nejdůležitějším zdrojem informací pro veřejnost, a proto by i na ně měly být kladeny co největší nároky, hlavně na pravdivost jimi poskytovaných zpráv a na nezkreslenou a dostatečně široce a hluboce podloženou publicistiku, neboť jsou na ně odkázáni též politici, které korigují a umožňují jim kontakt s veřejností. Nejen novináři, ale všichni, kdo vystupují na veřejnosti a ovlivňují ji, by proto měli být maximálně zodpovědní.

16. Umění má podobně jako pedagogika, ostatní humanitní obory a politika napomáhat příznivým poměrům ve společnosti. Je pozoruhodné, že Západ se koncem 19. století dopracoval k ideovému univerzalismu a nadčasovosti a že umění se do té doby dařilo je uvádět v život, obojí však postupně a stále víc upadalo. Je nejvyšší čas vrátit se k odvěkému úkolu umění, jak ho vyjádřil již Aristoteles: má povznášet mysl, ušlechtile bavit a vyvoláváním emocionálních pohnutí paralyzovat jejich negativní vliv prostřednictvím katarze.

17. Soudnictví včetně prokuratur a policií má sice menší význam než vlády a parlamenty, mnohdy je však jeho význam rozhodující, neboť je v rámci svého dosahu opravuje a navíc opravuje i celou společnost. Má být sice co nejvíc nezávislé, nikdy to však není plně uskutečnitelné. Velmi záleží na rozhledu a morálce jeho vykonavatelů. Zákony jsou vesměs zamýšleny jen jako obecně platné, a mohou proto v konkrétních kontextech nepřihlížet k přirozenému právu a selhávat.

18. Demokracie je nepochybně nejlepším politickým uspořádáním společnosti, má však ze své podstaty nemalé slabiny. Je zranitelná, a tím víc, čím nižší úrovně v dané společnosti a v dané době dosahuje. Jak se však opakovaně stalo v minulosti, potlačeny byly i demokracie vyspělé, a je proto nutný neustálý boj za její udržení. Je to úkolem nejen s ní dobře smýšlejících nositelů moci, ale je to i věcí občanů, neboť svou případnou pasivitou mohou demokracii ohrozit. Ohrožuje ji též přílišný liberalismus, který ji v mnoha ohledech komplikuje a který jejím nepřátelům poskytuje prostor pro to, aby ji oslabili nebo dokonce zničili. Ve všech skutečně demokratických zemích musí výt zavedena daným podmínkám odpovídající progresívní daň.

19. Humanismus úzce souvisí s demokracií. Podléhá však ještě víc tlaku jeho odpůrců, rekrutujících se zejména z řad morálně pokleslé pravice a extrémní levice. Pravice podporuje ekonomismus a kapitalismus, který je principiálně autokratický a de facto antidemokratický, extrémní levice podporuje socialismus, který je a vždy byl více nebo méně utopický, a proto se až na násilím udržované výjimky nikde dlouho neudržel.

20. Ohled k přírodě je potřebný stále naléhavěji, neboť příroda vyžaduje, v jejím zájmu i v zájmu lidstva maximální ohleduplnost. Člověk se vůči ní choval vždy utilitaristicky a predátorsky, avšak dokud k tomu neměl účinné prostředky jako v současnosti a dokud na Zemi nežilo tolik lidí jako dnes, příroda to unesla. Nynější situace je jiná. Hodiny nebijí za pět minut či za minutu dvanáct, ale dvanáct, ne-li již pět minut po dvanácté.

(Doslov k připravované knize
Masaryk, výbor z díla.)