Během svého dnes už docela dlouhého života jsem poznal nemálo lidí, kteří se zamilovali do ruské literatury a přenesli to i na Rusy. Ať již byli ovlivněni propagandou (dodnes vidím, jak se jako malý kluk dívám na nápis na jedné z tramvají: Sovětská žena náš vzor) nebo ne, týkalo se to i mnoha antikomunistů. Sám jsem patřil spíše k nim, a přesto jsem krásnému obrazu „velké ruské duše“ až do Srpna 1968 silně podléhal.

O prvních svobodných prázdninách v roce 1968 jsem byl jako většina studentů „venku“ a ruská invaze mne zastihla v Berlíně. Moji berlínští přátelé mě vzali demonstraci proti okupaci a dokonce mne přinutili, abych vyšel na pódium a něco tam řekl. Byl jsem tehdy ovšem v takovém rozpoložení, že jsem byl schopen dát pouze najevo, jak jsem z toho zdrcený, na nějaký rozumný proslov jsem se nezmohl. Mám to dnes už rozmlžené (i tehdy jsem to měl rozmlžené, byť jinak), a tak už si vzpomínám jen na to, že jsem mluvil o zradě, o bratrské zradě - co nám to ti naši bratři udělali. Ten pocit zrady byl snad ze všeho nejpalčivější.

Už předtím jsem samozřejmě věděl leccos o tom, jací ti naši „bratři“ jsou ve skutečnosti. Věděl jsem o sovětských agentech a poradcích, kteří pro roce 1945 vedli a přivedli naše komunisty k praktikám, které nebyly úplně jejich a které vyvrcholily hrůzami padesátých let. Pamatoval jsem si maďarské události roku 1956, věděl jsem o Chruščovově projevu stran Stalina, o Složenicynovi a gulazích, o Orwelově knize Farma zvířat a o řadě jiných silně znepokojujících věcí. Hodně mi toho řekli rodiče, přátelé a dokonce i někteří učitelé. Co však nám nepronikne hlouběji pod kůži, obvykle časem více nebo méně pomine. Hlavně ovšem tehdy, pokud to neosloví naše city. A tam u mne vévodili ruští klasici, Puškinem počínaje a Buninem konče. Bylo tam ono nevýslovně upřímné a dojemné Tánino z Oněgina „ja pišu vam“, byla tam Turgeněvova První láska, Dostojevského Bílé noci a Buninův román Život Alexeje Arseňjeva, za který dostal Nobelovu cenu. Byla tam ovšem též neskonale silná ruská hudba, lidová i vážná. Byly tam i ruské filmy, například Balada o vojákovi nebo Vojna a mír či později Krutá romance nebo další Michalkovův film Oslněni sluncem. (Dnes je Michalkov na Putinově straně.)

Trhlina způsobená Srpnem 68 se pak začala zvětšovat, a s jistými přestávkami se zvětšovala se až donedávna. Hned po Srpnu jsem zjistil, že se u nás vyskytují ruští agenti; jednoho jsem dokonce náhodně přistihl na poště, jak posílá obálku s adresou TASS (Tisková agentura Sovětského svazu). To však byla jen „maličkost“. Celkově jsem procitl a začal jsem si všímat věcí, které jsem předtím přehlížel, a hlavně vyvozovat z nich důsledky. Jednak to byly zprávy z domova i ze světa, jednak to byla – opět ruská nově realistická literatura, zejména Pilňak a Babel (doporučil bych je každému). Už všichni velcí ruští spisovatelé 19. století byli sice kritičtí realisté, dokonce i romantici jako Puškin, Lermontov a Turgeněv, avšak bylo to všechno zastřeno tím, že se jednalo o krásnou literaturu. Nijak zvlášť na mne ani nezapůsobilo, když jsem si v doslovu k jedné z Buninových knih přečetl, že Gorkij mu po přečtení jeho povídky Vesnice v dopise mimo jiné napsal: „Má tento národ vůbec právo na existenci?" (Později se ovšem bolševickému režimu přizpůsobil.)

Skutečnou ránou byli až Pilňak s Babelem, protože to byli realisté-naturalisté a psali bez obalu. Pilňak mě udeřil povídkou popisující, jak vlakem jede žena navštívit svého muže na frontu, a když průvodčí zjistí, že je v kupé sama, pošle tam vojáka, že je tam nějaká co si dá říct, a vyfasuje od něj za to úplatek. Opakuje se to několikrát a žena potom spáchá sebevraždu. V jiné povídce přijíždí do přeplněného železničního uzlu vlak, a aby mohl bez dlouhého čekání projet, vybere se několik mladých žen, aby „daly“ vojákům střežícím stanici. V jiné povídce se dva vesničané dohodnou až když oba mají pocit, že jeden druhého podvedl. Ukrajinec Babel popsal řadu jiných otřesných příhod, například pogromy na Židy a "detaily" z násílné kolektivizace. A také jsem zjistil, že byl Stalinem stejně jako Pilňak popraven.

Po Listopadu 89 jsem si jako většina ostatních silně oddechl, že jsme se Rusů zbavili. Emoce pohasly, vše se uklidnilo a na ledacos se pozapomnělo. Například na to, že dnešní situaci na Blízkém východě zavinili původně oni vpádem do Afgánistánu. Co udělají Ukrajině, jsem ovšem netušil.

Zničený Mariupol je stejně velké město jako "mé" Brno.

Rusko je zde pořád. Jako Tolkienův Mordor.
Podle mne není Evropou, ani geograficky.

Všech Rusů se to ovšem v žádném případě netýká, kolektivní vinu nenesou.

(napsáno pro Přítomnost)