Odloučení církví od státu a naše polistopadové restituce byly nezpochybnitelnou chybou. Již Platon měl za to, že političtí vůdci by neměli mít žádný majetek, neboť je to kazí. Nikdy se to nestalo, protože to byla utopie. Něco jiného se ovšem týkalo a dodnes týká majetků náboženských vůdců, které majetek kazí neméně. Je to požadavek přirozený, neboť mnohem častěji a mnohem víc než političtí vůdci hlásají morálku a duchovní, tj. nemateriální hodnoty.

Jejich moc byla vždy spojena s mocí politickou, někdy víc, někdy méně; mnohdy spolu obě tyto moci zápasily a mnohdy naopak srůstaly, neboť tak byly nejsilnější. Králové se prohlašovali za bohy nebo alespoň za boží zprostředkovatele, náboženští vůdci často přebírali politickou moc, většinou jen částečně, mnohdy však i zcela. Je proto nepochopitelné, že Platonův požadavek na ně nikdy nebyl vznesen, a skoro by se dalo říci, že ani nikdy nikoho nenapadlo ho uvést v život, resp. pokusy byly jen velmi ojedinělé a chabé.

Katolictví se poměrně brzo po svém vzniku spojilo s feudalismem a má na svědomí středověké hrůzy a po nich následující hrůzy za reformace. Jeho těžkým proviněním je i to, po celý středověk silně potlačovalo a dodnes potlačuje filosofii a kritické myšlení.

Jan Hus, Giordano Bruno, Miguel Servet a mnoho dalších bylo upáleno nebo byli krutě pronásledováni, mučení a vězněni. Osvícenec Voltaire, který prohlásil, že náboženství vzniklo, když se sešel podvodník hlupákem, tomu již unikl, stejně jako později Darwin a jiní myslitelé, kteří bourali křesťanské, zejména katolické mýty, nepravdy a zamlčování. Přesto se udržely a stále udržují.

Je to dáno především tím, že křesťanství poskytovalo lidem - a nejen řadovým - psychoterapii, hlavně tím, že jim dávalo naději na lepší život a na posmrtný ráj. Proto lidé podléhali církevní teologii a ideologii, byli ochotní nerespektovat zdravý rozum a mnohdy ani svá svědomí. Uvěřili mýtům, že Bůh je dobrotivý, což se nezdálo již biblickému Jobovi, že Země je rovná, což popřeli přinejmenším již staří Řekové, že „svatá“ Marie Ježíše porodila jako panna, že existuje dvojí pravda, boží a světská, a uvěřili též mnoha dalším nesmyslům, včetně toho, že papež je ve věcech víry neomylný, s čímž si katolická církev dovolila vyrukovat dokonce v 19. století, tedy v době kdy Evropa měla již za sebou osvícenství, kdy se stále častěji ozývalo, že „bůh je mrtev“ a kdy sílil ateismus a agnosticismus.

Existují ovšem ještě další závažné příčiny toho, proč bychom měli křesťanství odmítat, a to nejvíc pravoslavné, jehož důsledky jsou dodnes patrné v Rusku, méně protestantské a nejméně téměř všech mýtů zbavené unitaristické náboženství. A obzvlášť to platí pro nás Čechy.

Po roce 1918 se u nás prosadila myšlenka odluky církve od státu, což byl sice pokrok, ale principiálně to byla chyba, a navíc se plně neprosadila, hlavně kvůli odporu Slováků. Po roce 1989 jsme tuto chybu zopakovali a přistoupili jsme na zezačátku částečné a po „Kalouskově puči“ výrazné církevní restituce. V zemi, která je jednou z nejateističtějších na světě a která přesto zejména katolíkům (pravoslavná církev je u nás druhá nejsilnější) umožnila dál hlásat mýty a narušovat kritické myšlení řadových lidí, což má na celou společnost neblahý vliv a posiluje to současný celosvětový postfaktismus. U našich vzdělaných, opět zejména katolických vůdců (Duka, Halík i Malý) posiluje jednu z nejodsouzeníhodnějších lidských vlastností, kterou je pokrytectví a zamlčování všeho, co by jejich “kázání“ mohlo vyvracet, čímž se nijak neliší od morálně pokleslých politiků.

Ačkoli antikomunista, nemohu našim komunistům nepřiznat, že po roce 1948 udělali dobře, když církve zbavili - jakoby na Platonovo přání – „chlebíčku“, který je kazil. Proč by dnes klerikové nemohli sestoupit do řad učitelů a jiných přirozeně se různících osvětových pracovníků, kteří jsou placeni “jen“ státem? Proč my měli mít nadále privilegia založená na tom, že zvyk je železná košile? A proč neznárodnit nebo nesekularizovat kláštery, dnes u nás především obchodní organizace, o což se pokusil osvícenský císař Josef II. už v 18. století?

Určitě nechci a ani nemohu popřít, že křesťané v minulosti udělali a dodnes dělají také mnoho dobrého. To stejné ovšem platí i pro politiky, o většině z nichž si většina z nás myslí své.

(napsáno pro Přítomnost)