Usilování o významnost, tento pocit touhy nám vždy ukazuje, že všechny psychologické jevy v sobě skrývají pohyb, který začal pocitem méněcennosti a pokračuje snahami dostat se „nahoru“. Alfred Adler

Když jsem v roce 1967 poprvé vyjel na Západ, překvapilo mě, že jsem téměř okamžitě pocítil, že je tam jiná, volnější a radostnější atmosféra. „Tak to je ta svoboda, to je ta demokracie!“ řekl jsem si (dnes vím, že je to složitější). Když jsem se pak vracel, na hranicích jsem pocítil pravý opak a cosi se ve mně stáhlo. Ten pocit znali snad všichni, kdo se tehdy a zejména později za normalizace vraceli ze Západu. Radostné to nebylo a padla na vás jakási deka. Bohužel je tomu tak dodnes, byť ne už v tak zřetelné podobě. Jak to vyjádřila Magdalena Kožená: „Do Česka se vracím ráda, ale cítím tu zvláštní napětí.“

Když cítíte napětí a tíseň, není to pouze nepříjemné. Bere vám to duševní rozlet, sebevědomí, soudnost a tah na branku. Kromě jiných to dobře znají sportovci. Tenistka Jana Novotná, když hrála finále Wimbledonu proti Němce Grafové, si to prožila do morku kostí: byla lepší, avšak nakonec se „cosi“ zvrtlo, prohrála a rozbrečela se.

Jak je tomu s námi ostatními? Neradi si to přiznáváme, ale zdravé sebevědomí nám často či víceméně neustále chybí. Lidé s mindrákem, byť skoro vždy nepřiznaným, se poznají podle toho, že se buď drží dole, nebo naopak vystřelují do nepřiměřených výšin

Své dávné sebevědomí jsme ztratili po Vestfálském míru, kdy jsme byli na staletí vyřazeni z evropské politiky. Pracně a pobízeni pocitem méněcennosti jsme je obnovovali v době obrození a zejména po pádu Bachova absolutismu. Sebevědomým a optimistickým národem jsme se stali jen nakrátko kolem roku 1928, než přišla hospodářská krize a po ní Mnichov. Poněkud jsme ožili v šedesátých letech, na pár let po Sametové revoluci, a pak nás opět zahltila „blbá nálada“.

V blbé náladě se dá žít, dá se v ní pracovat, avšak špatně se v ní myslí a tvoří a dobře se v ní daří žluči. Jak to, že na rozdíl od přibližně stejně početných Rakušanů máme jen dva nositele Nobelovy ceny, Heyrovského a Seiferta? Kdesi jsem dokonce zaslechl, že dnes jsme už mentálně vykastrovaným národem.

Kde jsou ti světoví Smetanové, Dvořáci a Janáčkové? Kde jsou Masaryk a Čapek? Kde jsou ty velkoformátové „děti 1. republiky“ Forman, Kundera a další? Jak to, že Suchý a Svěrák jsou posledními mohykány?

Je to zřejmě dáno třemi hlavními příčinami: po staletí trvajícím a dodnes nekončícím odlivem mozků, nedostatečným sebevědomím, uvažováním v malém a všeobecně pokleslou morálkou.

S nedostatkem nadaných lidí se nedá nic dělat; lze snad jen spoléhat na to, že příroda postupně vše zahladí, a možná i na to, že nám pomohou imigranti, podobně jako jsme my v minulosti pomáhali Rakousku a řadě jiných zemí, ve kterých naši emigranti vynikli.

Něco se však dá udělat s morálkou. Je mnohem důležitější než se zdá. Je jednoznačně prokázáno, že v zemích s lepší morálkou je lepší kultura i ekonomika.

Podobný rozdíl jako mezi zdravým nezdravým sebevědomím je mezi zdravou a nezdravou ctižádostivostí. Bojme se, aby u nás zase neprorazili zamaskovaní, zamindrákovaní-sebevědomí demoralizátoři, v dětsví od svých vrstevníků „bacaní“ Klausové, Zemanové a Babišové.

(napsáno pro Přítomnost)