Z kulturních pořadů v televizi si vybírám takové, o nichž si dokáži udělat svůj úsudek nebo si případné výstavy prohlédnu na vlastní oči a získám tak přímější a jasnější pohled na popisované a divákovi či čtenáři podávané a předkládané informace.
Dnes , 18. 2. 2012, ve 12.30 hod., Hoří, má panenko!, režie Miloš Forman.
Nejraději čtu Hrabala. Dospěl jsem k němu postupně. Asi takovým empirickým vývojem. Neruda, Čapek a Hašek, možná i jiní, ale tihle mi z českých autorů vystupují nejvíce. A pak ten Hrabal, kterému jsem zprvu jako kluk nerozuměl. Hrabala číst znamená být dospělý, Hrabal má neskutečně opravdovou duši, Hrabal si nic nevymýšlí. Všechno prožil, vše je autentické, vše je doloženo. Jeho text se neznatelně valí, vedle nás stejně v klidu a pohodlně jako Labe za Kerským lesem. Labe plyne a je hluboké stejně jako zážitky sdělované mistrem pera, mistrem pábení a vyprávění. Přitom stačí sejít z pobřežní cesty jako když zalovíme prsty v knize, v každé knize Hrabalově, pozvolna sestoupíme mírným břehem k řece. Pocítíme chuť vstoupit do těch vod asi jako začíst se do těch stránek, kde plyne melodie života ve skutečných tonech vyprávění. A když vstoupíme - do vod řeky Labe, proud nás obestoupí a šeptá všemi nervy příběhy a zážitky, jichž je tolik, že přes ně sotva vstoupíme do hlavního proudu, do děje spisovatelova života.