Sametová revoluce před dvaceti lety je nesporně jedním z největších počinů českého národa v jeho historii. Sami jsme si vybojovali svobodu a zařadili se do rodiny vyspělých demokratických národů. Vstupem do NATO jsme získali jistotu bezpečného samostatného vývoje našeho státu. Vstupem do EU jsme si zabezpečili prosperitu a civilizovaný vývoj v rámci nejvyspělejší a nejsilnější rodiny států.

Samotný vývoj vnitřní politiky ovšem nebyl bez problémů. Jak to zmínil v televizní debatě Adam Michnik, jako hlavní nešvar a riziko pro demokracii se objevila korupce. Tato rakovina zachvátila velkou část státních a komunálních institucí, politické strany a další veřejné instituce. Jako bychom si z minulosti zachovali to hrozné heslo „Kdo neokrádá stát, ten okrádá rodinu“ a ještě ho v nových poměrech rozvinuli. Korupce je systém privatizace veřejné moci, kdy politik prodává jemu svěřenou moc soukromému subjektu, místo aby jí vykonával ve prospěch celku. To je vážné ohrožení demokracie a pokud se mu nebude čelit, tak zcela deformuje demokratické poměry v něco, co se nazývá mafiánský kapitalismus. Boj s korupcí se stává hlavním politickým úkolem a výzvou. KDU-ČSL má připravenu řadu legislativních návrhů posilujících prostředky pro boj s korupcí, které v nejbližší době předloží do parlamentu. Je to náš jakýsi dárek k dvacátému výročí Sametové revoluce.

Dalším problémem našeho vnitřního vývoje je posilování prvků provincialismu, zahleděnosti do sebe a malého sebevědomí vůči našemu okolí, zejména pak vůči Evropské unii. EU je sdružením sebevědomých států, které v jejím rámci prosazují hrdě své zájmy a totéž čekají od druhých. Evropské státy se sdružily právě proto, že si navzájem věří a že se respektují. Zatímco my jako bychom stále čekali nějaký podraz nebo nečekaný úder z toho Bruselu. Z minula jsme zvyklí na dělení na my a oni a měli jsme k tomu opravdu vážné důvody. Jenže EU není RVHP a pokud to někdo spolu srovnává, tak se strašně mýlí. Brusel to nejsou jenom oni, to jsme také my. EU je sdružení států, které jsou bohaté, mocné a silné a které se zcela racionálně sdružují do většího celku, aby jejich hlas v dnešním zglobalisovaném světě byl opravdu slyšet. Spolu s nimi se ve světě rozhodně neztratíme, jen je potřeba se sebevědomě a s důstojností mezi nimi prosazovat.

Často se říká, že je potřeba výměny jedné dvou či dokonce tří generací, než z nás budou opravdoví demokraté. Základem toho tvrzení je to, že lidé, kteří prožili minulý režim, jsou nějak kontaminovaní nesvobodou a nemohou se tudíž stát plnoprávnými občany. Dalo by se na to namítnout, že lidé, kteří neprožili nesvobodu, neví, co je to svobodu ztratit, takže si svobody ani neváží a o to rychleji o ní přijdou. Jsou to takové otřepané pravdy, které nikam nevedou. Je jasné, že každá výměna generací vede zákonitě ke změně. Jenže dělat z toho princip řešení momentální politické situace není úplně nejlepší recept. Navíc to z nás jaksi snímá břemeno odpovědnosti za nynější situaci, protože nám to podsouvá pocit, že nejlepší je čekat na vysněnou opravdu svobodnou generaci. To je nesmysl. Jaques Rupnik v téže besedě řekl, že demokracie je neustálý boj o demokracii. Demokracii si nelze jednou provždy vybojovat. Demokracie je trvalý proces a zápas o ní. Dvacáté výročí Sametové revoluce by nás mělo zdravě nakopnout ke zvýšení občanské a politické aktivity. Máme úkol, nečekat na nové tváře nebo nová politická uskupení. Jestli v politice a ve veřejném životě snad dominují korupčníci, nikdo jiný než my je nevyžene. Nikdo za nás svobodu a skutečnou demokracii nevybojuje.