Včera jsme byli na Albertově nejen svědky toho, že prezidentu Zemanovi se urodilo, co dlouhodobě seje.

Pestrá sklizeň rajčat a vajíček se po bohaté setbě sprostoty a nebezpečných kroků v zahraniční politice dala očekávat. Za zajímavější považuji nenápadnější aspekt setkání na Albertově - projevy dvou bývalých představitelů studentského hnutí, které předcházely Zemanovi.

ZE STUDENTSKÝCH VŮDCŮ BEZPEČNÁ KLAKA

Opět se ukázalo, že svátek svobody a demokracie se nejbezpečněji slaví řečmi o historii. Vzpomínkami na to, jak jsme byli kdysi hrdinní, co jsme kdysi dělali a co jsme dokázali. Bezpečné tlachy, na které jsme byli zvyklí z dob normalizačních - kdy se přesně v této dikci vzpomínalo na hrdiny druhé světové války - bychom čekali od každého, jen ne od studentských vůdců - kteří by pro nás měli být symboly nezdolnosti, nekonformity a nezávislého postoje.

Nevím, odkud byli tito dva vybráni a zda jejich výběr nebyl vzhledem k politickému aspektu tohoto setkání záměrný. Byl-li, pak se povedl.

Oba Zemanovi předřečníci se ve svých bezpohlavních projevech odhodlali bezpečně bilancovat. Vyprázdněností vět, které jsme už tisíckrát slyšeli, se přiblížili spíše normalizačním Aktualitám než ukázce projevu individuální svobody a odvahy, na který jsme čekali. Jimi vyřčená klišé nabrala v kontextu toho, co prezident - který stál vedle nich - v otázkách svobody a demokracie v poslední době činí, jasnou pachuť konformity a přetvářky.

Bývalí studentští bojovníci za svobodu asi nikdy neslyšeli o slovech Ukrajina, Pussy Riot, Čína, Taiwan. O problémech svobody. Na Jana Vidíma proto oprávněně demonstranti křičeli "To už víme" a na nudné vzpomínky Miroslava Jansty servírované ve všeobecném trojobalu vyprázdněných slov se dav po právu obrátil se skandovaným dotazem "Co tu děláš?" Na mysl se drala slova písně Karla Kryla "V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém..."

MÍSTO PROJEVU SVOBODY TLACHÁNÍ O SVOBODĚ

Nehovořím zde o tom, že by museli oba protagonisté studentského setkání na Albertově roku 1989 přímo zaměřit svou řeč proti prezidentovi. Ale slyšeli bychom od nich rádi něco o skutečné svobodě. Ukázku svobody a ukázku demonstrace nezávislosti a ochrany lidských práv. Poznámku k situaci na Ukrajině, ke změně kurzu české zahraniční politiky, k nebezpečí proruského příklonu některých českých politiků. Stačilo nám slyšet to, co jsme ten den slyšeli od mnohých jiných - od Moniky Pajerové nebo od Tomáše Halíka. Nečekali jsme brilantní řečníky, ale na druhou stranu jsme nečekali ani tlachání o svobodě - čekali jsme - asi příliš optimisticky - jejich skutečný projev svobody.

I u čtyř prezidentů, jejichž proslovy následovaly po Zemanově a kteří byli pochopitelně svázáni mnohem většími politickými a společenskými konvencemi než bývalí studentští vůdci, jsme viděli podporu těmto idejím a jasné vymezení vůči Zemanově postojům v zahraniční politice. V případě prezidenta Kisky jsme v jeho zdravici "vadí nám věci ... nezapomeňme na to, že pokud se nesmíříme s tím, co nám vadí, nic není ztracené a nic není dané; proto ať žije svoboda..." zaslechli i podporu a sympatie protestujícím.

Studentští vůdci, které jsme na Albertově slyšeli, nic takového ani v náznaku neukázali. Už nebyli studenti. Byli opatrní, rozvážní, s ohledy. Dospělí. Se starostmi o možné důsledky projevů své odvahy. Ach, jak moc nám připomněli normalizační generaci opatrných slov, bezpečných projevů a "malých domů", proti které svou revolucí bojovali.

Z kdysi odvážných se stala klaka. Bylo mi smutno.