Nebojím se až tak Islámského státu, Ruska ani současné vlny imigrantů, jako se děsím Honzy od vedle, Pepy z facebooku a Máni ze sousedství.

Nechci bagatelizovat nebezpečí nových válek, pohybu zoufalého obyvatelstva a náboženské radikalizace. Jsem ale přesvědčen, že kvůli nim začínáme přehlížet nebezpečí mnohem větší. Nejsou to totiž Rusko, Jemen ani Islámský stát, které ve mě čím dál více vzbuzují bezprostřední úzkost a bezmoc.

PÁTÁ KOLONA V MASMÉDIÍCH

Čeho se opravdu bojím, je pátá kolona omezenosti: zde, v naší zemi, v mém bezprostředním okolí. Bojím se toho, co se kolem začalo masivně vynořovat (a možná historicky vždy znova vynořuje) z niter lidí, o kterých jsem se donedávna domníval, že to jsou žoviální pohodáři, hodní spoluobčané nebo dokonce mí přátelé. Začínám se bát: Pepy. Honzy. Máni.

Ano, bojím se Islámského státu. Ale daleko více se bojím státu, který se označuje jako demokratický a hájící náboženská a etnická práva, a přesto je v něm možné, aby se na sociálních sítích pohybovaly skupiny typu "Islám v ČR nechceme", aniž by je - už jen čistě kvůli jejich názvu - shledala policie protiprávními. Co skupina "Židy v ČR nechceme"? Už se zakládá?

Bojím se situace, ve které mohou autoři blogů čím dál častěji publikovat na mainstreamových zpravodajských webech názory jasně hanobící rasu, národ a náboženské vyznání, aniž by to někomu vadilo. Samozřejmě, weby radikálů zde byly vždy. Je ale nepředstavitelné, že by se na běžných zpravodajských portálech (včetně tohoto, na kterém píšu svůj blog) takové články objevovaly třeba před deseti lety.

Dnes je situace jiná. Představitel protiislámské platformy se bez problémů objeví jako host hodinového pořadu Hydepark České televize, zřejmě podle podivných pravidel veřejnoprávní objektivity. Pozve si na základě podobné logiky Česká televize během vzpomínkových dnů k osvobození Osvětimi také několik bývalých esesáků a k "objektivní" diskuzi o násilí na ženách třeba nějakého sexuálního sadistu, který by mohl divákům prozradit jaké to je, někoho znásilnit? Že by veřejnoprávnost měla mít především etickou a legitimně-legální dimenzi, a teprve ve druhé linii zásadu vyváženosti, jejím představitelům - zdá se - uniká.

Díky tomu, kde jsou tyto názory publikovány, se tak stávají normou nebo alespoň (pro začátek) něčím tolerovatelným. Přesně po vzoru přibývajících protižidovských článků v předválečných "běžných novinách". "Ano, nesouhlasím s nimi, ale mají právo své názory vyjadřovat" - to je primitivní pojetí svobody slova, které - jak v této zemi tak dobře víme - brzy končí na nástupišti do koncentráků. Ať už do těch nacistických, nebo bolševických.

A po jiné linii - neprofesionální jednání a jasné překročení zásady přiměřenosti jedním frustrovaným policistou, který inzultuje chodce jdoucího na červenou, je jistě smutné, ale pro mě ještě psychologicky pochopitelné. Ale reakce okolí, jeho nadřízených, místních politiků, vyšetřující inspekce - kteří tento přístup ještě obhajují, ty mě skutečně děsí. Stejně jako diskuzní příspěvky autoritářských "dobrých občanů", kteří chtějí "jen pořádek" a kteří by sprostému chodci ještě pár ran pendrekem přidali, "ať si to pamatuje". Bojím se tohoto bublajícího bahna touhy po násilí, které by zase rádo hnalo někoho někam, touhy po neomezené policejní moci, po jasném řádu, po "usekl bych jim ruce", která ukrývá nostalgii po agresi totality, kde se někdo postará, někdo udá jasná pravidla, někdo zmlátí neposlušné, ostříhá dlouhovlasé, někam odveze problematické, ochrání nás slušné - a dodá smysl našim plochým životům.

Raší zde opět něco, s čím máme tak hrůznou zkušenost, a my jen zavíráme oči.

SKUTEČNÉ NEBEZPEČÍ CHODÍ KOLEM NÁS

Nebojím se až tak imigrantů, čekajících v Libyi na tranzit za lepším životem. Skutečně se bojím lidí kolem sebe, které lepší život dávno katapultoval do pohodlí omezenosti a lhostejnosti. Jsem čím dál častěji - v poslední době dokonce několikrát denně - konsternován množstvím nenávistných, rasistických a xenofobních příspěvků na sociálních sítích, které píšou nebo sdílí ti, o kterých jsem si včera myslel, že jsou chytří, vzdělaní a kultivovaní a které jsem si dokonce zařadil mezi své facebookové přátele.

Nikoli, nejsem masochista ani blázen - neotevírám weby extrémistické, paranoidní ani bývalých prezidentových mužů. Nechodím do hospod poslouchat pivně světonázorové diskuze. Jsem vyděšen už jen tím, co na mě padá z příspěvků mých přátel a s jakými názvy blogových příspěvků se setkám při zběžném prohlížení zpráv na největších zpravodajských webech. Jsem zděšen z toho, s čím se setkávám při běžném používání internetu. Vidím, že někteří mí přátelé a přátelé mých přátel - Honza, Pepa, Máňa - podporují stanoviska, ve kterých rozpoznávám přesně stejné sentimenty, argumenty a dokonce totožné věty, jako byly ty proti Židům nebo Romům v době, kdy architekti Osvětimi usedali k rýsovacím prknům.

Bojím se Ruska a jeho současných mocenských eskapád. Ale daleko více se bojím lidí ze svého okolí, kteří díky nevzdělanosti nebo neochotě se zamyslet skáčou i na ty nejhloupější dezinformační kampaně ruské FSB, šíří je po internetu, ale především - věří jim. To nejsou ruští vojíni v uralském přijímači, kteří nikdy neviděli Evropu. To je Honza, kterého znám z mateřské školky, Pepa, který dělá dvacet let vedle na úřadu, a Máňa s vysokou školou a dvěma dětmi. To není "tam někdo". To jsou lidé "tady vedle", které denně potkávám. Lidé z mého sousedství, žijící ve svobodné zemi, s přístupem ke vzdělání a k nezávislým informacím. A přesto si vybrali toto. To mě děsí více než Putinův jaderný kufřík nebo ruští vojáci, kteří místo moře letos hromadně volí dovolenou v Doněcku.

STIHOMAM Z LENOSTI

Vím, že paranoia má mnoho příčin. Chápu přehnaný stihomam u bývalého politického vězně. Pochopím jej u oběti války nebo traumatu. Ale děsím se těch, jejichž stihomam je pouze projevem jejich omezenosti, lenosti myšlení a nedostatku vzdělání, kterým pohrdají. A přesně to je paranoia Pepy, Máni i Honzy. Nikdy nebyli v koncentráku. Nikdy nebyli ve skutečně drastické životní situaci. Nikdy nemuseli utíkat před válkou nebo před hladem. Oni vlastně nikdy nikde opravdu nebyli (pokud nepočítáme Hurghadu s manželkou a Istrii s vepřovým ve vlastní šťávě), ale ví o světě všechno.

Bojím se těch, kteří se bojí... především o svůj klid, svoji pohodu, o svou nedělní bábovku a pro které proto neexistuje větší nepřítel než hladový a zdecimovaný válečný migrant, proti kterému je potřeba postavit nerozbornou hráz už nyní - když už to nejde přímo ostrou střelbou na hranicích, tak alespoň šířením rasistických a xenofobních názorů, které si v ničem nezadají s nacistickou nebo komunistickou propagandou.

U problému uprchlíků, Islámského státu či rozpínavosti Ruska se rýsuje alespoň nějaká možnost řešení, byť je dnes spíše předmětem naší naděje než reálného výhledu. Ovšem s pátou kolonou omezenosti - obávám se - neuděláme nic. Je zbytečné apelovat na Pepu, že ne všemu na webu musí věřit, a na Máňu, ať si místo sobotní grilovačky raději něco kvalitního přečte, aby měla materiál pro to, co u ní absentuje - kritické myšlení. Nebezpečnost páté kolony omezenosti tkví v tom, že ruský vliv, Islámský stát, imigrantská vlna... se díky ní stávají podruhé a jinak nebezpečnými - teď již nikoli v místě původu, ale přímo mezi námi.

KAM MÍŘÍ PEPA, HONZA A MÁŇA? "MY JSME NEVĚDĚLI"!

Pro budoucnost našeho státu, naší kultury a naší civilizace není největším bezprostředním rizikem fanatický bojovník Islámského státu, ruský špion ani súdánská maminka s dětmi, která se na bárce plaví k Itálii. Daleko nebezpečnější je nenápadný Pepa, Honza a Máňa, kteří si vytáhnou z lednice dalšího lahváče a přepošlou další dezinformaci, sdílí další nenávistný článek, napíšou další rasistický komentář. Protože tím reprodukují sami sebe. Tvoří další Pepy, další Honzy a další Máni, kteří se rádi přidají.

Opravdové nebezpečí nepředstavuje hrozba, že naši budoucnost budou nakonec určovat černošští a palestinští uprchlíci, ale že ji budou určovat právě oni - bázliví, uzavření, ustrašení, neochotní pomoci, neochotní vidět svět v hlubších a morálních perspektivách. Ti, které jejich vlastní strach, vztek, nevzdělanost a pohodlí dávno izolovaly od lidskosti. Jsou to totiž nakonec právě Pepové, kteří cpou židy do dobytčáků, právě Honzové, kteří vyhánějí kulaky ze sousední vesnice a právě Máni, které se realizují jako dozorkyně v pracovních táborech v uranových dolech.

Jen konkrétní obsahy se v duchu doby a historie proměňují. Jiní jsou jen ti, na které zrovna ukazujeme jako na původce všeho zla, naší frustrace a zpackaných životů. Naše nenávist, lenost, neochota k osobní kultivaci a kritickému myšlení, bagatelizace nutnosti (sebe)vzdělávání, náš primitivismus a agresivita je stále stejná. Pepa, Honza, Máňa jdou historií. V dobách klidu se zanoří do svých bezpečných životů. Ale jsou kdykoli připraveni vyrazit. A obávám se, že vyrážejí.

Všímejme si jich už dnes. Pamatujme si pátou kolonu omezených. To jsou budoucí bachaři nových lágrů, budoucí svazáci lepších totalitních zítřků, budoucí tiší podporovatelé čehokoli, co bez ohledu na etiku a lidskost oddálí jakékoli nepohodlí od jejich dvorečků. To jsou ti, kteří jednou budou zase říkat: My jsme nevěděli.

Bojím se vás

Pepo! Honzo!! Máňo!!!