Bezesná noc
Byly dvě hodiny ráno, když Pedro odložil knihu, kterou četl, a zapátral pod polštářem po cigaretě. Zapálil si, okamžitě vdechl kouř a hned prvním obláčkem kouře sfoukl sirku, což dělal už od doby, kdy začal kouřit.
Podíval se na strop a v jednom rohu spatřil pavouka, jak tam visí za své dlouhé nohy, a připadalo mu, že se tak podobá jednomu typu svícnů, které ještě teď osvětlují některé domácnosti. Pavouk byl úplně nehybný, snad si vychutnával nějaký příjemný sen, nebo číhal na to, až některá z jeho budoucích kořistí nebude dost opatrná. Nevěděl to jistě, ale chtěl věřit tomu, že spí.
Ticho bylo narušeno zahoukáním vlaku, který tím ohlašoval, že se blíží k místu, kde se trať v obci kříží se silnicí. Jak se přibližoval, bylo čím dál zřetelněji slyšet dunění železných kol valících se po kolejnicích v neutuchajícím hřmotu, který slábl, jak se vlak vzdaloval.
V rušení klidu pokračovala siréna hlídky, která Pedrovi připomněla jednu historku z dětství, kdy mu ještě všichni říkali Pedrito a jediní pavouci, které znal, byli ti velcí chlupatí, co jako démoni vylézali ze svých kulatých hnízd v trávníku na zahradě.
Nepamatoval si přesně, kolik mu bylo, možná devět, když poprvé viděl člověka v poutech. Bylo to s matkou, při jedné z návštěv města. Když procházeli před policejní stanicí, viděl, jak dva příslušníci vystupují z hlídkového vozu s vysokým mužem, který měl ruce za zády na zápěstích spojené jakýmsi kovovým mechanismem. Nespustil z něj oči, dokud mu nezmizel z dohledu za branou stanice.
Vzbudilo to v něm zvědavost, ale jeho matka mu neřekla víc, než že lidé v poutech jsou nebezpeční. A když to řekla ona, musela to být pravda, protože kníratý policista od nich z městečka nikomu pouta nenasazoval. Skoro každý den parkoval svou motorku na prašné cestě, která vedla ke statku, a postavil se na kraj silnice. Díval se na obě strany a v ruce držel cedulku, kterou mával ze shora dolů, když chtěl zastavit nějaké auto. Pedro ho vždycky vídal, jak přistupuje k vozům a zdraví jejich pasažéry. Občas něco napsal na cedulku, ale nic víc.
Bude muset uběhnout ještě mnoho let, než Pedro pochopí rozdíl mezi různými policisty a než pozná, kteří lidé v poutech jsou špatní, a kteří ne. V každém případě mu však po vysvětlení, které mu dala jeho matka, vzpomínka na onoho muže se svázanýma rukama vždy naháněla hrůzu.
Z přemítání ho vytrhl zvuk kroků. Byl to hlídkující dozorce, který prošel před jeho celou a pískal si nějakou neznámou melodii. Pedro se podíval na ještě doutnající cigaretu. Na nedopalku, který ještě svíral mezi prsty, zůstal popel téměř vcelku. Z dálky se ze strážnice ozývaly tlumené hlasy dozorců, kteří si mezi sebou povídali, aby je nepřemohl spánek.
Podíval se na strop a v jednom rohu spatřil pavouka, jak tam visí za své dlouhé nohy, a připadalo mu, že se tak podobá jednomu typu svícnů, které ještě teď osvětlují některé domácnosti. Pavouk byl úplně nehybný, snad si vychutnával nějaký příjemný sen, nebo číhal na to, až některá z jeho budoucích kořistí nebude dost opatrná. Nevěděl to jistě, ale chtěl věřit tomu, že spí.
Ticho bylo narušeno zahoukáním vlaku, který tím ohlašoval, že se blíží k místu, kde se trať v obci kříží se silnicí. Jak se přibližoval, bylo čím dál zřetelněji slyšet dunění železných kol valících se po kolejnicích v neutuchajícím hřmotu, který slábl, jak se vlak vzdaloval.
V rušení klidu pokračovala siréna hlídky, která Pedrovi připomněla jednu historku z dětství, kdy mu ještě všichni říkali Pedrito a jediní pavouci, které znal, byli ti velcí chlupatí, co jako démoni vylézali ze svých kulatých hnízd v trávníku na zahradě.
Nepamatoval si přesně, kolik mu bylo, možná devět, když poprvé viděl člověka v poutech. Bylo to s matkou, při jedné z návštěv města. Když procházeli před policejní stanicí, viděl, jak dva příslušníci vystupují z hlídkového vozu s vysokým mužem, který měl ruce za zády na zápěstích spojené jakýmsi kovovým mechanismem. Nespustil z něj oči, dokud mu nezmizel z dohledu za branou stanice.
Vzbudilo to v něm zvědavost, ale jeho matka mu neřekla víc, než že lidé v poutech jsou nebezpeční. A když to řekla ona, musela to být pravda, protože kníratý policista od nich z městečka nikomu pouta nenasazoval. Skoro každý den parkoval svou motorku na prašné cestě, která vedla ke statku, a postavil se na kraj silnice. Díval se na obě strany a v ruce držel cedulku, kterou mával ze shora dolů, když chtěl zastavit nějaké auto. Pedro ho vždycky vídal, jak přistupuje k vozům a zdraví jejich pasažéry. Občas něco napsal na cedulku, ale nic víc.
Bude muset uběhnout ještě mnoho let, než Pedro pochopí rozdíl mezi různými policisty a než pozná, kteří lidé v poutech jsou špatní, a kteří ne. V každém případě mu však po vysvětlení, které mu dala jeho matka, vzpomínka na onoho muže se svázanýma rukama vždy naháněla hrůzu.
Z přemítání ho vytrhl zvuk kroků. Byl to hlídkující dozorce, který prošel před jeho celou a pískal si nějakou neznámou melodii. Pedro se podíval na ještě doutnající cigaretu. Na nedopalku, který ještě svíral mezi prsty, zůstal popel téměř vcelku. Z dálky se ze strážnice ozývaly tlumené hlasy dozorců, kteří si mezi sebou povídali, aby je nepřemohl spánek.