Bývaly doby, kdy tisk byl označován za „sedmou velmoc“, dnes bychom to mohli jistě vztáhnout na celý mediální prostor – včetně rozhlasu, televize, internetu a všech sociálních sítí. Při četbě či poslechu a sledování médií se člověk asi těžko ubrání povzdechu nad jejich povrchností a manipulativností. Snad to není vždy jen záměr, ale v kombinací s neschopností a leností si fakta ověřit pak čteme opravdu zavádějící úvahy, které jsou vydávány za fakta.

Je mi líto, ale poslední podobné dílo uveřejnila Mladá fronta Dnes v pondělí 27.4. z pera Ondřeje Leinerta pod názvem: „Zeman úspěšně lobbuje za nové hospice. Nemáme na to, děsí se církev.“ Chápu novinářskou zkratku, ale přesto si dovolím začít několika čísly, která uvádí autor, když vypočítává, co už církev provozuje: 310 škol a školských zařízení od mateřských škol po teologické fakulty – katolická církev ve skutečnosti provozuje cca 110 škol a školských zařízení, teologické fakulty na univerzitách jsou veřejné, nejsou to tedy žádná církevní zařízení, – 11 hospiců, dva mají brzy vzniknout – jde o kooperaci se státem a občanskými sdruženími, několikrát bylo zmíněno, že prezident veze základní kámen hospice v Hradci Králové a zařízení pro seniory, tedy ne hospice v Újezdě u Brna - 265 charit a diakonií – těžko sečítat, charity jsou různého typu, snad je pro představu lepší uvést, že poskytujeme 1 209 sociálních a zdravotních stálých služeb pro 86 000 klientů (aniž by se jich někdo ptal na jejich náboženskou příslušnost) a to prostřednictvím 6. 947 zaměstnanců, 2 290 dobrovolníků, působíme ve 24 zemích, pomáhali jsme při 7 povodních doma a 28 živelních událostech v zahraničí – vše po celých dvacet uplynulých let.

Na co tedy církev má a nemá peníze a síly? Téma hospiců je pochopitelně silné a vzhledem ke zvyšujícímu se věku populace skutečně bude víc a víc potřebné. O tom není sporu. Církev nebude budovat hospice bezúčelně, ale jako u charitních zařízení jde o aktivity vycházející vstříc potřebám našich bližních bez rozdílu víry. Ostatně Pán Ježíš také jen nesytil zástupy, ale jeho posláním bylo hlásat radostnou zprávu o blížícím se Božím království. Vztah k lidem, jejich uzdravování a pomoc jim v nouzi byla logickým vyústěním vztahu k bližnímu, který je založen na vztahu k Bohu.

Kardinál Duka tedy není rozpolcený v rozpacích, že nelze odmítnout ušlechtilý záměr, na který ovšem nejsou peníze. Z vracených nemovitostí s podporou odškodného za nevrácený majetek církev může žít tak, aby zajistila zaměstnání svým lidem (ne jen kněžím, ale i tisícům laiků), aby vhod i nevhod hlásala Boží slovo a také aby poskytovala, jak je po staletí dobrým zvykem, pomoc svým bližním. Díky nové situaci se bude muset naučit i větší solidaritě mezi farnostmi a diecézemi, jejichž majetkové zázemí bude rozdílné. Na tom nic nezmění fakt, že i v církvi vždy budou lidé pečlivě počítající má dáti - dal a ti, kdo jsou snílci, spoléhající se na Boha a jeho pomoc – jen vědí, že se v prvé řadě musí sami přičinit a nečekat, že jim někdo finance nasype shůry.