Vážený pane prezidente
Ačkoliv jsem Rom, což v dnešní době a v této zemi evokuje všelijaké asociace, tak se kupodivu snažím být dobrým člověkem a zejména řádným otcem svých dvou dětí. Vzdělám je v historii naší země, vodím je do muzeí, na hrady a zámky, do zoologických zahrad a také na sportovní utkání. U nás ve městě zejména na hokejová a také fotbalová utkání. Za svůj život jsem byl přímo několikrát konfrontován s nerovným zacházením a jsem v takové, myšlenkové fázi, že diskriminaci vlastní osoby omlouvám. Snažím se vžít do pocitu diskriminujícího, a byť zpravidla argumentuje v rámci kolektivní viny, tak jeho zdůvodnění vnímám z lidského hlediska jako oprávněné. Můj postoj mi dopřává ten luxus, že se málo co dotkne mých pocitů. Ano, je to poněkud zvrácené. Jestli se však nějaká podivnost dotkne mé osoby přímo, je to výjimečný jev, který bolí o to citlivěji, pokud se to dotkne i mých dvou malých dětí, je tak říkajíc „oheň na střeše“.

V sobotu 11. 10. 2014 jsem byl proto velice šokován, když jsem vzal své děti na fotbalové utkání, ve kterém nastoupilo TJ Junior Roma Děčín, ale soupeř z Huntířova se nedostavil. Nechápal jsem, proč se do sportovního klání vnáší zjevný rasismus a o to víc byly šokovány mé děti z toho, že na perfektně střiženém pažitu, je jen jedno mužstvo. Nezvládl jsem to vysvětlit své dceři, ani synovi, ačkoliv jsem se velice snažil. Ani u sedmiletého dítěte jsem neobstál s vysvětlením, které oficiálně akceptují fotbalový funkcionáři místní, lidé z fotbalového svazu, až po pana Peltu. Hlavní dva argumenty, kterými se zaklínají místní soupeři, neobstáli, ani u mé sedmileté dcery:
Protože incident 4 roky starý byl řešen disciplinárně fotbalovým svazem a násilníci tehdejší v současném klubu nejsou, krom Heráka, který měl 3 roky distanc. Avšak nadále jeho letošní angažmá v TJ Junior Roma Děčín soupeřům vadím, ale to, že celý tento rok nastupuje také za fotbalový klub Heřmanov, nevadí nikomu.
Údajně je romský fotbalový klub léta protěžován městem tím způsobem, že městský stadion mohou používat za symbolickou cenu, avšak oni jsou jediní, kdo na tomto stadionu odklízel následky povodní, kdo prováděl kopáčské práce, když se stavěl přilehlý Lídl a kdo na tomto stadionu dodnes uklízí po zápasech.
Benefiční zápas se zástupci Ambasád, nevnesl do věci žádné světlo. Již týden si lámu hlavu tím, proč jsem musel být já a mé děti konfrontován tak neslýchanou urážkou důstojnosti. Již týden přemýšlím, jak vysvětlit dětem čeho se to minulou sobotu stali svědky. Proč sportovci nechtějí s někým hrát a proč na hřišti, kde je avizováno fotbalové utkání nastupuje jen jeden tým. Zvlášť složité je to v případě, když na druhou stranu neustále upozorňuji své děti, že sport, znamená „fair play“, že sport bourá veškeré pomyslné zdi mezi lidmi. Tohle se mě osobně velice dotýká, vnímám to jako nedůstojné vůči své osobě a svým dětem a jako přímý útok na mou osobu a rodinu.

Děkuji za pochopení a odpověď