Dnešní cyklista nemusí být zrovna pamětníkem na to, aby si pamatoval na dobu, kdy součástí jízdního kola, a to dokonce povinnou, bývalo osvětlení napájené dynamem. Ovšem jak každý ví, časy se mění a to mnohdy velmi rychle; kdo dnes jezdí na kole za šera či v noci bývá povětšinou vybaven diodovými svítilnami. Kromě toho že tak odpadá ,,brždění'' dynamem je velkou výhodou i možnost blikání díky kterému je kolo na silnici mnohem těžší přehlédnout. Účinnost bíle svítících diod je pak již tak vysoká, že baterie běžně vystačí na desítky hodin provozu.

Právě velká účinnost přeměny elektrické energie na světlo je jednou z nejdůležitějších vlastností svítivých diod, díky níž se s největší pravděpodobností s tímto zdrojem světla budeme setkávat čím dál tím více. Již nyní jsou červenými diodami běžně osazována zadní světla automobilů, ve světě se ve zkušebním provozu zavádějí nebo i běžně fungují v semaforech, navigačních světlech označujících přistávací plochy letišť; diody bílé i jiných barev se používají pro barevné displeje, osvětlení zastávek autobusů a jinde. Silným argumentem pro jejich další rozšíření je bezpochyby, v době kdy snižování emisí je tématem i na úrovni mezinárodní politiky, také výrazná úspora energie oproti klasickým žárovkám, které se pomalu ale jistě stávají minulostí. Jednou z dalších pravděpodobných aplikací budou podle mého odhadu čelní reflektory automobilů; je jen otázkou času, kdy se bílé svítivé diody prosadí i ve svítidlech namísto žárovek. V tomto ohledu zbývá dosud vyřešit jednak technické detaily například z hlediska jejich nízkonapěťového napájení ve vysokonapěťové rozvodné síti, dále jakým způsobem ošetřit situace kdy v soustavě více diod dojde k poruše jedné z nich, dosáhnout přirozenějších barev spektra, ale zejména ještě zvýšit jejich svítivost aniž by byla zkrácena životnost. Neočekával bych proto, že bílé diody do nástropního osvětlení proniknou dříve než za několik let, přestože průmyslové podniky nezahálí a investují do dalšího vývoje.

Je skoro k neuvěření, že historie svítivých diod má za sebou už první století. Jev emise světla z polovodičů totiž poprvé pozoroval roku 1907 britský experimentátor H. J. Round. O dvacet let později sestavil první uspořádání připomínající svítící diodu v SSSR jistý O. V. Losev. Technický pokrok vedoucí k počátku vývoje součástek s praktickým použitím zahájil ale až v šedesátých letech v americké společnosti General Electric Nick Holonyak. Červené a zelené diody se pak staly obvyklou součástí elektronických přístrojů na jejichž čelních panelech se s nimi běžně setkáváme dodnes.

K ovládnutí celého viditelného spektra ovšem ještě po dlouhou dobu chyběla třetí základní barva, modrá. Protože barva vyzařovaného světla je určená vlastnostmi tenkých polovodičových vrstev tvořících aktivní oblast diody, šlo o to najít vhodný materiál jenž musí vyhovovat několika kritériím současně a také vyvinout technologii jeho přípravy. Obrazně řečeno, tento běh na dlouhou trať nakonec vyhrálo Japonsko které po řadu let nelitovalo investic do dlouhodobého výzkumu jenž stále nepřinášel kýžený výsledek. Až teprve v devadesátých letech byl vývoj završen a do stadia výroby vstoupily modré diody a lasery založené na nitridu galia. Díky tomu mohly být vyvinuty barevné diodové obrazovky, bílé diodové svítilny, v nedávné minulosti také nejnovější generace videopřehrávačů označovaných názvem Blu-ray a další výrobky které nás budou čím dál tím více obklopovat.

Až si budete někdy jeden z nich pořizovat nebo až příště za šera pojedete na kole s blikajícím světlem, možná, že si na tuto stoletou historii vzpomenete.