Héraklés české filosofie: Aleš Havlíček in memoriam

27. 07. 2015 | 19:46
Přečteno 3969 krát
Náhle a nečekaně uchvátila smrt muže, který připomínal Hérakla. Ve středu 22. července zemřel ve věku padesáti devíti let Aleš Havlíček, disident, filosof, vydavatel a vysokoškolský učitel.

Snad nikdo jiný v posledním čtvrtstoletí nevykonal tolik pro českou filosofii jako tento muž nezdolné vůle a pevného charakteru. Nakladatelství Oikúmené, v něž přetvořil stejnojmennou samizdatovou edici a které od roku 1991 až do minulého týdne vedl, vydalo na 500 titulů původní a překladové filosofické literatury. Byl to nejrozsáhlejší, ale zdaleka ne jediný z jeho životních podniků. Aleš Havlíček, vyznáním filosof, byl mužem činu: zakládal, budoval, utvářel, bojoval, nevzdával se a neochaboval. Nebyl solitér, opíral se o široký okruh přátel a spolupracovníků a o pevné zázemí své rodiny.

Narodil se v roce 1956 v Třebíči, vyrostl ve Vsetíně, na Moravu se pravidelně vracel a nezapřel svou valašskou povahu. Část dětství prožil v šedesátých letech v Havaně, odkud si odnesl vzdálenou vzpomínku na záři jižního slunce a život latinské Ameriky. Snad této vzpomínce vděčil za cosi z neprovinčního nadhledu a velkorysosti, jež pro něho byly typické. V sedmdesátých letech vystudoval v Praze Střední průmyslovou školu jaderné fyziky a pokračoval ve studiu na ČVUT. Ze zdánlivě přímočaré dráhy jaderného fyzika jej vychýlil zájem o filosofii a střet s totalitním režimem. Za fyzikálními vzorci a výpočty spatřil obtížnější otázky bytí a jednání a mimo učebny vysokých škol objevil přednášky a semináře filosofů, které odtud vypudil komunistický režim.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v prostředí oživeném Chartou 77 a undergroundem, rostly v Praze „podzemní“ studijní aktivity jako houby po dešti a přitahovaly množství mladých lidí. Státní bezpečnost se tomuto bujení snažila čelit škálou represálií, mezi něž patřilo také vylučování ze škol. Aleš Havlíček prošel řadou filosofických seminářů té doby – Julia Tomina, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka, Petra Rezka a dalších. Stálo ho to vyloučení z ČVUT a odchod za prací do kotelny jednoho z pražských hotelů. Technická studia přesto po několika letech absolvoval jako dálkový student elektrotechnické fakulty VUT v Brně a pracoval pak do konce osmdesátých let jako programátor. Ve společenství disidentů a undergroundu získal množství celoživotních přátel. Založil rodinu, věnoval se studiu, amatérskému filmu a podílel se na řadě tehdejších aktivit.

Z pražských podzemních filosofických škol, jimiž prošel, měly pro Aleše Havlíčka rozhodující význam hlavně přednášky Ladislava Hejdánka. Dosud jej vidím a slyším jako účastníka kursu, který na počátku osmdesátých let pořádal ve svém bytě Petr Rezek a v němž pravidelně hostovali oxfordští učitelé filosofie převážně analytického zaměření. S přímočarostí sobě vlastní vnášel Aleš do diskuse klíčová témata Hejdánkovy filosofie. Byla hlavním předmětem jeho zájmu a zůstala pro něho důležitou inspirací i později, kdy zdánlivě ustoupila do pozadí před studiem jiných autorů a témat.

Ladislav Hejdánek imponoval Alešovi nejenom jako filosof, ale také jako člověk nápadů a činů. Jednou z jeho aktivit bylo vydávání samizdatové edice Oikúmené – na psacím stroji rozmnožovaných knih filosofického a teologického obsahu – a samizdatového časopisu Reflexe. Po roce 1989 se obou těchto edičních podniků ujal Aleš Havlíček a převedl je do nových poměrů. Samizdatová edice Oikúmené i časopis Reflexe byly jen skromné občasníky, které svými několika tituly a čísly nemohly a ani nechtěly soutěžit se zavedenými samizdatovými edicemi a periodiky. Na rozdíl od nich však po roce 1990 nezanikly, nýbrž ožily a rozrostly se. Oikúmené je dnes možná naším jediným významným nakladatelstvím, které vzešlo přímou cestou ze samizdatu a udrželo si nepřetržitou kontinuitu. Je to dílo Aleše Havlíčka, který je vedl nejprve jako součást Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku a od roku 1996 pod hlavičkou občanského sdružení pro vydávání filosofické a teologické literatury. Ladislav Hejdánek sice v domluvě s dědici Laichterova nakladatelství navrhoval obnovu této staré úctyhodné značky, ale Aleši Havlíčkovi záleželo na kontinuitě s Hejdánkovou Oikúmené. Nechtěl vlastně budovat nakladatelský dům, chtěl šířit filosofickou literaturu prostředky co možná úspornými, připomínajícími v mnohém vpravdě neziskové úsilí šiřitelů samizdatové literatury.

Investoval se především sám a investoval své početné přátelské vazby k lidem ochotným za uměřený honorář pro nakladatelství něco opravit, něco přeložit, něco zredigovat. „Jak dlouho ti ještě budou ty kamarádšofty vycházet?“, kroutil hlavou už v devadesátých letech jeden z jeho starých přátel, jehož Aleš o cosi podobného žádal. Peníze od pojišťovny po nehodě, která mu pochroumala nohu, vložil s přáteli do koupě tiskárny na knihy. Svolal několik starých známých z filosofických přednášek a seminářů a sestavil z nich redakční radu časopisu Reflexe, později ediční radu nakladatelství a posléze zmíněné občanské sdružení. Předsedal jim dlouho Ladislav Hejdánek, ale jejich duší i výkonnou rukou byl Aleš. Jakub S. Trojan a Milan Balabán tvořili spolu s Hejdánkem neformální radu starších, ostatní byli plus minus Alešovi vrstevníci. Stálých zaměstnanců nemělo nakladatelství nikdy mnoho: distribuce a účetnictví se ujala Alešova manželka Marie Havlíčková a v roli technického redaktora se v průběhu let vystřídalo několik věrných osob.

Stále širší byl naopak okruh autorů, překladatelů a redaktorů nakladatelství. Z původní jediné řady Edice Oikúmené se postupně vyčlenily řady specializované na filosofické spisy různých historických epoch, samostatné řady dějin filosofie, náboženského myšlení, politického myšlení, dvojjazyčná a komentovaná vydání a další. K rozsáhlým projektům nakladatelství patřila reedice veškerých Platónových spisů v překladu Františka Novotného a vydávání Sebraných spisů Jana Patočky. Původně procházely všechny publikace bez výjimky Alešovýma rukama, mnohé z nich sám redakčně připravoval a všechny před tiskem kontroloval. Přitom nešetřil sebe a často ani své spolupracovníky, s nimiž sváděl urputné boje o podobu redakčních zásad. „Tak má něco říct! Jak mám poznat, že už nemůže?“ poznamenal na adresu redaktora, který se zhroutil pod tlakem jeho požadavků. Alešovo vlastní pracovní nasazení převyšovalo několikanásobně běžné standardy. Když se mu výjimečně nedařilo „hnát věci před sebou“, jak říkal, necítil se ve vlastní kůži. „Kde vidíš jaký problém?“ ptal se se zdviženým obočím, když někdo klopýtal přes nástrahy pochybností.

Přitom vydavatelská činnost nebyla jediným ani hlavním Alešovým zaměstnáním. Od roku 1990 až do smrti působil na plný úvazek a s plným nasazením jako vysokoškolský učitel, v letech 1990-2007 na FSV UK v Praze a poté na FF UJEP v Ústí nad Labem, kam dojížděl z Prahy. Jeho doménou byla politická filosofie, o jejíž uznání jako svébytné filosofické disciplíny, odlišné od sociologicky zaměřené politologie, se po celou tuto dobu zasazoval, nevyhýbaje se konfliktům a hotov odejít z jednoho pracoviště na jiné, vzdálenější, ale svobodnější. Po roce 1989 nevstoupil do aktivní politiky a nenechal se vynést k funkcím na vlně disidentských zásluh. Chtěl se věnovat filosofii, a to nejen jako vydavatel, redaktor a čtenář, ale také a především jako učitel a jako badatel. Poctivě a beze spěchu stoupal po špršlích akademické dráhy. V roce 2003 obhájil doktorskou disertační práci a v roce 2008 se habilitoval jako docent pro obor filosofie. Vykonával opakovaně funkci vedoucího katedry a od září 2011 až do své smrti náročnou funkci děkana. Ale věnoval se především studentům. Patřil ke vzácnému druhu zaměstnanců, kteří ve státních institucích nehledají osobní zajištění, ale jejich pravý smysl a účel, pro nějž jsou ochotni více vydávat než přijímat, a to i navzdory překážkám a za cenu vyčerpání.

Ale nedosti na tom. Když se otevřely hranice a mohl po letech dlouhé klauzury opět cestovat, vydával se jako mnozí příslušníci jeho generace za doplněním vzdělání a literatury, navázáním nových kontaktů, pozvánkami k přednáškám a konferencím a na exkurze se svými studenty. Jeho cílovými zeměmi byly nejdříve Německo a Rakousko, později zejména Španělsko a Řecko, jež miloval pro záři helénského slunce. Z cest se nikdy nevracel s prázdnou. Kromě knih a kopií odborné literatury si vždy přivážel nová přátelství, která pro svou otevřenou a přímou povahu snadno navazoval a jimž zachovával obdivuhodnou věrnost. Tak shromáždil mezinárodní skupinu platónských badatelů. Souběžně s tím založil v roce 1997 Českou platónskou společnost jako pořadatele každoročních konferencí (v lichém roce mezinárodní, v sudém národní) a začlenil ji do velké Mezinárodní platónské společnosti. Do Prahy přivedl řadu významných platónských badatelů a řadu mladších adeptů uvedl ve styk se zahraničními odborníky. Loni se konala devátá národní a letos na podzim se bude konat desátá mezinárodní platónská konference, která se stala známým a vyhledávaným vědeckým fórem.

Aleš Havlíček byl vyznáním filosof. Byl-li zároveň mužem vůle a jednání, byla to filosofie, z níž čerpal motivaci a cíle. Jaká byla Alešova filosofie? Ze svých raných studií exaktních a technických věd a z filosofie Ladislava Hejdánka si odnesl přesvědčení, že pravým úběžníkem filosofického myšlení a filosofického života není nic, co by se dalo uchopit jako „předmět“ pozitivního vědění, vyjádřitelný formálním jazykem logiky a matematiky, nýbrž spíše cosi, co má povahu dění, jež se týká našeho vlastního života, jeho utváření a jeho celkového zaměření. Studium Platóna jej vedlo k názoru, že subjektem tohoto dění je lidská duše v mnohotvárnosti svých složek a že orientačním bodem jejího sebeutváření jako harmonické jednoty je dobro. S řadou moderních interpretů zastával názor, že platónské dobro nemá povahu ryze kognitivního předmětu, nýbrž úběžníku celostního a celoživotního vztahu, který z povahy věci nemůže být pouhou součástí lidského rozumění, nýbrž musí je zásadním způsobem přesahovat. V tomto přesvědčení Aleš Havlíček žil, jednal a zemřel.

Pro přílohu Orientace LN, 25.7.2015 a internetový magazín LN Česká pozice, 27.7.2015

(Pohřeb Aleše Havlíčka se bude konat ve čtvrtek 30. července v 10.30 v Praze v bazilice sv. Markéty na Břevnově.)

See also An obituary for Aleš Havlíček:
http://platosociety.org/an-obituary-for-ales-havlicek/
http://www.platonskaspolecnost.cz/an-obituary-for-ales-havlicek/

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy