Před několika dny bylo na internetu zveřejněno video, kdy papež František asi z důvodů uslintanosti už odmítá dalším věřícím, se kterými se setkal, aby mu políbili ruku s prstenem. Bylo to vyloženo, že se staví do role jednoho z nich a vyjadřuje tím svou skromnost.

Nezaslouženě a vytrženy z kontextu byly tyto okamžiky parodovány a video, kdy v ruce drží kornout se zmrzlinou a věřící si líznou je smutně vtipné. Papež, stejně jako prezident republiky je představitelem a zaslouží si být brán vážně.

V září 2012 bylo v Bílé Vodě otevřeno muzeum. Polovina jeho expozice je věnována řeholnicím, které zde byly od podzimu 1950 internovány. Kardinálu Dominiku Dukovi bylo svěřeno slavnostní otevření a posvěcení muzea. Před tím se setkal s delegacemi řádových sester, které zde prožily velkou část svého života. Některé z nich se mu pokusily políbit ruku s prstenem, ale nedovolil to.

V současné době jsou dokumentovány osudy lidí, kteří se vzepřeli komunistům a někteří přebírají řády a ocenění. Na řeholnice se jaksi zapomíná. Představte si, že sem byly přivezeny pouze s osobními věcmi a nastrkány do zdejšího kláštera a několika nezařízených domů v jeho blízkosti a musely se postarat samy o sebe. Bylo mezi nimi dost děvčat sotva zletilých, které měly život před sebou. Představovaly si ho jako poklidný život v klášterech, kde budou sloužit lidem často jako učitelky církevních škol či v sociálních službách a jiné charitě. Teď neměly před sebou žádnou perspektivu a byly psychologicky lámány, aby zrušily řeholní slib a odešly do běžného života. Ke cti jim slouží, že převážná většina z nich nátlak vydržela a dočkala se svobody. Ty, které se nedočkaly, odpočívají na zdejším hřbitově, který je národní kulturní památkou. Má tam být okolo 750 pohřbených řeholnic. Byly to smutné pohřby. Všechny sestry, které byly schopny chůze, je šly doprovodit. A počet doprovázejících se rok od roku tenčil. V současné době je jim každoročně věnována na hřbitově o svátku sv. Václava vzpomínková akce, po které je sloužena v kostele mše zakončená koncertem duchovní hudby. Na hřbitově je pravidelně sekána tráva a hroby by potřebovaly opravit. Pokud návštěvník hřbitova mezi nimi hledá svou příbuznou, stráví nad tím půl dne. Bylo by dobré umístit zvnitřku na hřbitovní zeď desku, kde by byla jména pohřbených řeholnic abecedně seřazena současně s číslem hrobu. Nebo pietně upravit márnici v rohu hřbitova, kde by podobně jako v Pinkasově synagoze byla na stěnách uvedena jejich jména a ve kterém hrobě odpočívají. Navíc tu mohou být uvedeny údaje o pochodu smrti, jehož oběti jsou na zdejším hřbitově rovněž pochovány. Dalším řešením je na webových stránkách církve vytvoření kapitoly Hřbitov v Bílé Vodě a potřebné údaje o řeholnicích a číslech hrobů zde budou uvedeny, takže návštěvník si je v chytrém telefonu najde.

Od roku 1979 jsem rok a půl do kláštera do jejich pololegální zubní ordinace jezdil a poznal jejich život. Komunisté neradi viděli, když se řeholnice objevovaly na veřejnosti a lidé jim vyjadřovali sympatie a podporu. V podstatě už řeholnicím nic nescházelo kromě svobody a naplnění poslání pomáhat lidem. Po změně režimu a možnosti svobodné volby lékaře pak některé z nich jezdily za mnou do Žulové. Na konci šedesátých let v uvolněných poměrech se některým ženám podařilo vstoupit do řádu a tak je přivážela mladší řidička. Abych uvolnil atmosféru před nepříjemným zubním ošetřením, řekl jsem jí, že se jí musí dobře jezdit, když je ochraňuje Bůh. S vážnou tváří odpověděla, že jenom do osmdesáti kilometrů za hodinu. V současnosti je Bílá Voda bez řeholnic. Řádům byly vráceny majetky a tak odešly, aby si je vzdělávaly.