Odložte telefony a mluvte s rodiči i prarodiči, radil mládeži papež František. Moudrá slova, která by neměla být namířena jen k této věkové skupině.

Často na důchodcovskou slevu cestuji vlakem. Nezřídka je kupé zaplněno a většina spolupasažérů zírá do svých mobilních telefonů či notebooků. Bez rozdílu na věk, jen babiček je více než dědečků. Mladí mají navíc v uších sluchátka. Za mých mladých let se často dvojice mladých držely za ruce, špitali si a starší komunikovali i s neznámými cestujícími. Tam se toho probralo. Občas i já vytáhnu svůj mobil a z dlouhé chvíle mažu protokoly hovorů a zbytečné SMS, je na to čas. Nebo se zasním a vzpomínám. Na čtení povídek a románů se pořád ještě nesoustředím.

Ráno jsme se se ženou probudili, já ji pohladil, popřál dobré ráno a ona vypočetla, co bude dnes nutno na zahradě a kolem domu udělat. Sama byla velice pracovitá a já měl manželský servis, o jakém se jiným nesní. Takže jsem polovinu manželského života prožil v montérkách a pracoval jsem s radostí. Jednak jsem svoji ženu miloval, jednak to byla práce na čerstvém vzduchu po tolika letech práce v mikrobech zamořené ordinaci. Všechnu zadanou práci jsem poctivě vykonal.

Teď se ráno probudím a projdu si všechny úkoly, které je nutno v ten den udělat. Oddělím životně důležité a ostatní. Ty ostatní výjimečně všechny splním, většinou částečně prokrastinuji, občas prokrastinuji úplně a udělám si třeba festival filmů Woodyho Allena. Nikdo mi to nevyčte. Do změny životního stylu se mi nechce, je to příliš opojný pocit svobody a já si ho vychutnávám. Pravděpodobně dožiji v léčebně dlouhodobě nemocných. Nemám z toho strach. Údajně je dovoleno poplácat sestřičky po zadku. Berou to jako poslední harašení starců, než si pro ně přijedou „černí havrani“ a přehlížejí to. Ale mám ověřeno, že osud vždy nachystá nějakou zápletku, když to člověk vůbec nečeká.

Tak se mi může stát, že si ve vlaku proti mně sedne nějaká čerstvá plnoštíhlá důchodkyně, vytáhne mobil a svět kolem ní přestane existovat. My, zimomřiví staříci, preferujeme tento typ žen, rychle a kvalitně zahřejí postel. Osmělím se a poprosím ji o číslo mobilu, který drží v ruce. Udiveně se zeptá, nač to potřebuji. Vysvětlím jí, že jí chci napsat, že má hezké oči a dnes jí to sluší. Tak jsem se dostal od papeže k hříšným myšlenkám.

Nakonec něco o dění „tam nahoře“. Tam už se setkaly duše zavražděných z ostravské nemocnice a bylo jim umožněno nakukovat přes rameno, když patolog podepisoval pitevní protokol. Došlo jim jak Ctirad Vitásek trpěl a proto se rozhodly mu odpustit a pozvat jeho duši na silvestrovskou párty.