Dnešní česká společnost vykazuje všechny příznaky, které s sebou nese ignorování vlastní minulosti: smazávání rozdílu mezi dobrem a zlem, nechuť zabývat se věcmi do hloubky, absenci zákonů a pravidel poučených zkušenostmi, nezakotvenost v civilizačních hodnotách, opakování chyb minulých.

Moje zamyšlení nad způsobem, jakým se „vyrovnáváme s minulostí“ si nečiní nárok na úplnost či „správnost“, pouze se snažím přispět do dlouhodobé debaty, s tím, že průběžně naslouchám i argumentům a důvodům druhých. Nezačínám přímo listopadovým předáním moci a ideály, které jej provázely, ale židovskými zkušenostmi s vyrovnáváním se s traumaty, které jim přinesla minulost.

Zdá se mi to důležité, protože mám pocit, že výraz „vyrovnávání se s minulostí“ je občas chápán příliš zjednodušeně a povrchně. Ve druhém dílu tohoto eseje se věnuji 90. letům, tedy době „porevoluční“. A v návaznosti na to chystám i zamyšlení k dnešku: radikalizace společnosti, respektive způsob, jakým se děje, podle mého názoru s odmítáním vyrovnávat se s minulostí bezprostředně souvisí.

Židovské zkušenosti

Židovské zkušenosti se šoa (holocaustem), válečné i poválečných generací, vypovídají o tom, že vyrovnávání se s minulostí je nezbytné pro jednotlivce i pro společnost. Zároveň však ukazují, proč je tento proces, vedoucí ke kýžené katarzi, obtížný: je třeba mít vůli a sílu zkoumat i nejbolestivější místa ukrytá kdesi uvnitř každého z nás i v kolektivním nevědomí.

XX. století posunulo lidské uvažování i cit do netušených nížin. Oba totalitní režimy, komunistický i nacistický, přímo útočily na naši mravní integritu a cit pro spravedlnost. Co se dříve zdálo zlé či nesprávné, bylo během relativně krátké doby přijatelné či se dalo potlačit natolik, že se s tím vlastní svědomí dokázalo vyrovnat.

Co je zlo, které tvoří Bůh?

Myšlenku „temnota je proto, aby bylo světlo,“ vyslovenou v titulku, jsem si vypůjčil z kázání chasidského cadika Jákoba Jicchaka, zvaného Jasnovidec z Lublinu, který žil na přelomu 18. a 19. století. Rabi učil své žáky, že i zlo je výtvorem Božím: „Co je však zlo, které tvoří Bůh? Je to moc, konat to, co si přeje, aby se nedělo. Kdyby ji nestvořil, nemohl by se mu nikdo protivit. On však chce, aby se mu jeho stvoření mohlo protivit. Učinil ho svobodným."

Bez opravdové moci by nebylo ani dobra, neboť dobro je tu jenom tehdy, je-li konáno s veškerou mocí. „Odvrátí-li se člověk od zlého celou svou mocí, kterou byl obdařen, aby se pozvedal proti Bohu, přikloní se k němu. Proto svět existuje silou obrácení.“ Obrácení je světlem, které vystupuje z temnoty. „Temnota je stvořená a světlo se vytváří v ní a z ní se čerpá,“ vysvětluje cadik svým žákům. (Martin Buber, Gog a Magog, Mladá fronta, 1996.)

Hannah Arendt, která sledovala proces s Adolfem Eichmannem, poukázala na to, že tento člověk nebyl žádná zrůda: „Byl až děsivě normální, měl pocit, že nic špatného neudělal; a necítil by sebemenší výčitky svědomí, kdyby nacisté zvítězili a on mohl dovršit konečné řešení.“ (H. Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on tje Banality of Evil; Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, New York, Viking Press, 1963.)

Po dosunutí nacistických armád na východní frontu zbývaly v Polsku téměř tři miliony Židů, které bylo v souladu s konečným řešením „nutno vyhladit“. Postaral se o to 101. policejní prapor, skládající se z mužů, kteří nebyli dostatečně zdatní, aby se mohli stát součástí bojových jednotek. Konečné řešení v Polsku pro ně znamenalo, že někdy museli postřílet všechny, jednoho člověka za druhým, jindy zase nemocné, slabé, přestárlé a děti - a násilně deportovat všechny zbývající.

Proměna této skupinky obyčejných mužů v masové vrahy, z nichž jen 25 až 30 % bylo členy nacistické strany, byla poměrně rychlá a postihla většinu: 80 až 90 % dotyčných mužů ve vraždění pokračovalo, zatímco pouze 10 až 20 % z nich to odmítlo, požádalo o uvolnění nebo se zabíjení vyhýbalo. (Christopher Browning, Ordinary Men: Reserve Police Battalion 101 and the Final Solution in Poland, New York, Harper Colins. 1992.)

Cena za "příchod Mesiáše"

Uvedené příklady potvrzují cadikova slova: k člověku patří i zlo, a je proto „lidské“ mu propadnout. Proto mohli Eichman či většina mužů 101. policejního praporu (a mnozí další) „zůstat normální“ i při páchání zla. Dokázali sami sebe přesvědčit, že dělají správnou, potřebnou či běžnou věc.

Jákob Jicchak má za to, že k odvrácení od zla může člověka vést čistá víra v Boha, který jej učinil svobodným. To si snad ateisté mohou volně přeložit tak, že k dobru může člověka vést víra ve svobodu, jako sdílenou hodnotu. Jenže problém je v oné části rabiho kázání „odvrátí-li se člověk od zlého“. Co když se neodvrátí?

Sám Jasnovidec z Lublinu nevěřil, že se chasidé obrátí k Bohu natolik, aby dosáhli vykoupení. Snažil se jej proto urychlit: společně s některými dalšími vůdci chasidského hnutí podporoval mystickými praktikami Napoleonovo tažení Evropou i odpor jeho nepřátel. Věřil, že tak urychlí příchod Mesiáše, kterému podle Ezechielova proroctví předcházejí veliké války mezi národy (války Goga a Magoga).

Pro věc, kterou pokládal za dobrou (každému se měla prošlá bolest nahradit slastí vykoupení) neváhal podpořit zlé. Rabi Jicchak tak činil z pozice Židů, po tisíciletí pronásledovaných, vražděných, mučených, vyháněných, násilím a výhrůžkami nucených ke konverzi. Jeho touha ukončit toto utrpení tedy byla spravedlivá.

Tento způsob uvažování však nebyl nový či ojedinělý, mnoho příkladů najdeme ve starověku, středověku i v době moderní. Přesvědčení marx-leninisté věří, že odstraněním „třídních nepřátel“ a potlačováním přirozených lidských sklonů (např. potřeby vlastnit) dosáhnou pro všechny „ráje na zemi“. A co když si člověk vykládá dobro jako povinnost zařadit se do stáda a kráčet za vůdcem bez ohledu na to, kolika lidem to přinese utrpení? Potřebu patřit k nějaké mase přeci známe z historie i dneška, vychází krom jiného i z nepoučení a neschopnosti vyrovnávat se s minulostí.

Radši doufáme, že úprkem od poznání, jakého zla je člověk schopen, se rychle přeneseme do snesitelnější budoucnosti. Bolesti našeho věku vytlačujeme kamsi mezi „historický folklór“, abychom posléze s údivem byli překvapeni banalitou: vracejí se nám jako bumerang. Bez ohledu na válku, Eichmana, 101. policejní pluk nebo vyhlazovací lágry, bez ohledu na gulagy a monstrprocesy s třídními nepřáteli v Sovětském svazu i u nás.

Železná skřínka poválečných generací

V rámci psychoterapeutického projektu Rodiny po holocaustu, který kdysi začal ve sdružení Tolerance a občanská společnost a dnes běží v rámci Rafael institutu, probíhají sezení skupin. Účastní se jich Židé přeživší šoa i narození po válce ve druhé a třetí generaci. Během sezení se na povrch tlačí jev, který v obecném povědomí není příliš známý: válečná minulost není jen věcí svědectví, vzpomínek pamětníků či archivních materiálů, ale i nevědomého předávání válečných traumat rodinným příslušníkům, narozeným až po válce (mezigenerační přenos).

Vnitřní pocity příslušníka druhé generace popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epsteinová v knize Děti holocaustu (Volvox Globator, 1994). Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala celá rodina do USA. O svých pocitech přitom píše:

„Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly.“

Epsteinová, tak, jako mnoho dalších Židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do „železné skřínky“ a „pohřbila co možná nejdál od mozku“. Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu „najít nějaký trik,“ jenž by jí umožnil prosekat se „pásem znecitlivění,“ který se vždy, když ke skřínce postoupila blíž, znovu vytvořil. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity, vedle svých, popsala v Dětech holocaustu.

Mnoho po válce narozených Židů se nedokáže oním „pásem znecitlivění“ ke své železné skřínce prosekat z podvědomého strachu před jejím obsahem, a celý život se jim různými způsoby vrací minulost jejich předků. Počínaje potížemi při přijímání potravy či abnormálním strachem o vlastní děti i ve zcela běžných situacích, a konče traumaty z uzavření se před okolním světem do vlastní prázdnoty a zmatků.

Popisujeme si to na těžkém údělu Židů, ale netýká se to jen jich. Obdobně reagují i další podobně postižení - nacismem, komunismem, obojím, hlubokou skupinovou či osobní tragédií.

Tyto zkušenosti jasně ukazují, že minulostí bychom se měli zabývat, protože je důležitou součástí naší přítomnosti. A proto, že se prostřednictvím poznání můžeme zbavovat vlastních traumat a postižení. Právě proto nelze za minulostí narýsovat tlustou čáru.

Hranice mezi dobrem a zlem

Známý psycholog Viktor Emanuel Frankl, osvětimský vězeň číslo 119104, napsal:

„Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor. Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jak ho poznala generace naše. Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“ (...A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství Kostelní vydří, 1996.)

Co z toho plyne? Vlastní osud nebo zkušenosti prarodičů a rodičů, dědictví prožitých hrůz, ostře vymezují hranice mezi dobrem a zlem a pomáhají nám k lepšímu rozpoznávání, co je dobré a co špatné. Vyrovnávání se s minulostí je tedy důležité i proto, abychom si nepřipadali normální i tehdy, když ubližujeme nevinným.