Žeňovy malé boty aneb Co je u Putina normální
Máme-li posuzovat, co je u Putina normální, měli bychom napřed vědět, co je normální v jeho režimu a co se případně vymyká.
Anna Politkovská, ruská novinářka zavražděná Putinovým režimem na podzim 2006, si mezi prosincem 2003 a koncem roku 2005 zapisovala novinářské postřehy z celé země. Ty u nás vyšly pod názvem Ruský deník, z něhož je i tato ukázka, která popisuje poměry v ruské armádě:
„Co se stalo? Žeňa byl zdatný a dobře připravený voják. Byl to sportovec, nositel několik výkonnostních tříd a na vojenskou službu se zvlášť připravoval: už před nástupem do armády se mohl pochlubit tím, že v předvojenské přípravě zvládl několik armádních odborností. Naše armáda ale nepotřebuje vzdělané, nýbrž standardní vojáky. A v tom asi spočíval základní problém – Jevgenij Fomovskij (Žeňa) měřil 196 cm a boty měl sedmačtyřicítky. U jednotky ale vyfasoval čtyřiačtyřicítky, v nichž musel denně ve čtyřicetistupňovém vedru naběhat 5 kilometrů.
Takhle to v naší armádě chodí – bažanty je třeba mučit. Na začátku července už Žeňa mohl chodit nanejvýš tak pantoflích.
Naše země je obrovská. Když se Žeňova maminka Světlana Michajlovna Fomovská a jeho teta Jekatěrina Michajlovna vypravovaly do Priargunska, kde se chtěly podívat na přísahu, nevěděly, co je čeká. Z Jarového na Altaji do Priargunska je to pět dní cesty vlakem.
„Už jsme to nestihly,“rozplakala se maminka. Přijely jsme až desátého, a den předtím Žeňa zemřel.“
Priargunsk je osada městského typu v Čitské oblastim učiněný konec světa. Márnice je v baráku při okresní nemocnici a spravuje ji věčně opilý soudní ohledávač mrtvol Prozorovskij.
„Uviděla jsem Žeňu až v márnici,“ vypráví Jekatěrina Michajlovna. „Na krku měl skutečně stopu po smyčce. Zároveň jsme ale viděly řeznou ránu na levém zápěstí. Vysvětlovali nám, že než se pověsil, podřezal si žíly. Jenže celé tělo měl potlučené a hlava byla samá podlitina. Na omak mi připadala měkká, jako by měl všechny lebeční kosti polámané: v týle měl jasnou ránu po nějakém tupém předmětu. Pohlaví měl taky opuchlé a skoro zčernalé. Napuchlé a poškrábané měl nohy i záda, jako by ho někdo vlekl. A na chodidle jsme našly spáleninu. Na ramenou modřiny, jako by mu je někdo surově tiskl. Myslím, že ho mučili a pak ho teprve pověsili, aby tu vraždu nějak zakamuflovali.“
Žeňa se prostě nechtěl podrobit a požadoval obuv, která by odpovídala velikosti jeho nohou. A tak se erár rozhodl, že mu ukáže – přesně podle dávno vypracovaného armádního schématu: oficíři zamhouří oči a „disciplínu“ v kasárnách a u osádky vůbec udržují mazáci s poddůstojnickými nárameníky.
Anna Politkovská, ruská novinářka zavražděná Putinovým režimem na podzim 2006, si mezi prosincem 2003 a koncem roku 2005 zapisovala novinářské postřehy z celé země. Ty u nás vyšly pod názvem Ruský deník, z něhož je i tato ukázka, která popisuje poměry v ruské armádě:
„Co se stalo? Žeňa byl zdatný a dobře připravený voják. Byl to sportovec, nositel několik výkonnostních tříd a na vojenskou službu se zvlášť připravoval: už před nástupem do armády se mohl pochlubit tím, že v předvojenské přípravě zvládl několik armádních odborností. Naše armáda ale nepotřebuje vzdělané, nýbrž standardní vojáky. A v tom asi spočíval základní problém – Jevgenij Fomovskij (Žeňa) měřil 196 cm a boty měl sedmačtyřicítky. U jednotky ale vyfasoval čtyřiačtyřicítky, v nichž musel denně ve čtyřicetistupňovém vedru naběhat 5 kilometrů.
Takhle to v naší armádě chodí – bažanty je třeba mučit. Na začátku července už Žeňa mohl chodit nanejvýš tak pantoflích.
Naše země je obrovská. Když se Žeňova maminka Světlana Michajlovna Fomovská a jeho teta Jekatěrina Michajlovna vypravovaly do Priargunska, kde se chtěly podívat na přísahu, nevěděly, co je čeká. Z Jarového na Altaji do Priargunska je to pět dní cesty vlakem.
„Už jsme to nestihly,“rozplakala se maminka. Přijely jsme až desátého, a den předtím Žeňa zemřel.“
Priargunsk je osada městského typu v Čitské oblastim učiněný konec světa. Márnice je v baráku při okresní nemocnici a spravuje ji věčně opilý soudní ohledávač mrtvol Prozorovskij.
„Uviděla jsem Žeňu až v márnici,“ vypráví Jekatěrina Michajlovna. „Na krku měl skutečně stopu po smyčce. Zároveň jsme ale viděly řeznou ránu na levém zápěstí. Vysvětlovali nám, že než se pověsil, podřezal si žíly. Jenže celé tělo měl potlučené a hlava byla samá podlitina. Na omak mi připadala měkká, jako by měl všechny lebeční kosti polámané: v týle měl jasnou ránu po nějakém tupém předmětu. Pohlaví měl taky opuchlé a skoro zčernalé. Napuchlé a poškrábané měl nohy i záda, jako by ho někdo vlekl. A na chodidle jsme našly spáleninu. Na ramenou modřiny, jako by mu je někdo surově tiskl. Myslím, že ho mučili a pak ho teprve pověsili, aby tu vraždu nějak zakamuflovali.“
Žeňa se prostě nechtěl podrobit a požadoval obuv, která by odpovídala velikosti jeho nohou. A tak se erár rozhodl, že mu ukáže – přesně podle dávno vypracovaného armádního schématu: oficíři zamhouří oči a „disciplínu“ v kasárnách a u osádky vůbec udržují mazáci s poddůstojnickými nárameníky.