Druhý příklad toho, co je v režimu Vladimíra Putina normální: pohrdání životy vlastních lidí. - Anna Politkovská, ruská novinářka zavražděná Putinovým režimem na podzim 2006, si mezi prosincem 2003 a koncem roku 2005 zapisovala novinářské postřehy z celé země. Ty u nás vyšly pod názvem Ruský deník, z něhož je i tato druhá ukázka. I tato popisuje poměry v ruské armádě:

"Zatímco jsme s vojáckými matkami rozmlouvali o budoucnosti, zčistajasna přišla zpráva o dalším obludném zločinu v armádě. Vojáka Alexandra Sobakajeva krutě mučili přímo v prostorách elitní divize pro zvláštní úkoly Felixe Dzeržinského při ministerstvu vnitra Ruské federace. Příbuzní naposledy slyšeli jeho veselý hlas pozdě večer 3. ledna. Sašovi bylo necelých dvacet let, v armádě sloužil už druhým rokem, měl hodnost svobodníka a byl psovodem v ženijním praporu.

Zavolal domů, řekl, že všechno je v pořádku, zavzpomínali v hovoru na to, jak ho na vojnu provázeli, a že teď už co nevidět oslaví i den, kdy se vrátí domů.

Ještě téže noci na 4. ledna se Saša (budeme-li věřit dokumentům, které domů přišly s jeho zinkovou rakví) oběsil přímo na území své jednotky na služebním opasku – „beze stop cizího zavinění“. Dne 11. ledna přivezli Sašovo tělo domů, do maličké lesní osady Vevlo-Baza 290 km od Permi. Představitelé divize, kteří dorazili společně s rakví rodičům Ivanu Grigorjevičovi a Albíně Viktorovně vysvětlili, že to byla sebevražda – lékařským dobrozdáním to ovšem doložit nemohli.

Rodiče neuvěřili a dožadovali se otevření rakve. Jako první z místnosti zděšeně vyběhli Sašovi „kamarádi z vojny“ – celé jeho tělo bylo samá modřina a řezná rána po břitvě. Na zápěstích se její ostří dostalo až ke kostem a šlachám. Přizvaný lékař z místní nemocnice v přítomnosti policejního okrskáře, kameramana, služebního fotografa a důstojníků okresní vojenské správy konstatoval, že stopy po mučení jsou z doby, kdy Saša ještě žil.

Rodiče odmítli syna pochovat a dožadovali se znaleckého posudku. A tak Saša teď leží v kudymkarské okresní márnici. Maminka zůstala doma, ale otec s okamžitě rozjel do Moskvy, k divizi a za metropolitními novináři. Takhle se lednová tragédie dostala ve známost.

Na tu už Putin nereagoval. Není divu – kdyby měl reagovat na každý podobný případ v armádě, musel by tak činit denně a voliči by se pak nevyhnutelně začali ptát: Jak je možné, že se takové věci dějí tak často? Co dělá nejvyšší velitel, tedy Putin? A tak Sašovy vrahy nikdo nehledal a nenašel. Vojenská prokuratura udělala vše pro to, aby pravda o smrti mladého vojáka zůstala utajena…
Lékařskou expertízu úřady odmítly a na další placená místa v márnici už rodina neměla peníze. Takže Saša byl nakonec pohřben jako sebevrah.

Kolik ještě MY VŠICHNI musíme státu dát synů, abychom společnými silami veřejnosti dospěli k zákazu TAKOVÉTO armády?"