Lidí, kteří jsou ochotni říci svůj názor do novin, a ještě se pod to podepsat, je čím dál méně. Nemusí jít přitom o zásadní svědectví. Jde jen o to, sdělit, co viděli a slyšeli. Jenže stále více lidí má problém říci i to, že v krámě koupili tvrdé housky, pokud by měl jejich názor zaznít v souvislosti s korupcí. To je naše občanská společnost 25 let po listopadovém převratu.


Následující řádky píšu jako novinářka, která se zabývá korupcí ve veřejných financích. Troufám si říci, že bez dobrých zdrojů bych se tomuto tématu věnovat vůbec nemohla.

Nebudu teď psát o zdrojích, které mají zásadní informace o korupci, znají prostředí do hloubky, a proto musí z podstaty věci zůstat v anonymitě. Pokud bychom jejich identitu prozradili, příště by už žádné informace přinést nemohli. Investigativní novinář si jich váží, protože častokrát riskují svůj vlastní osud. V Americe se jim říká „whistleblowers“ a dostává se jim zvláštního postavení a ochrany. U nás je korupčníci a ignorati nazývají “práskači“. Jak už jsem ale zmínila, o nich psát teď nebudu.

Občanská zbabělost

Chci psát o „obyčejných lidech“, kteří se 25 let po listopadu bojí říci do novin i to, že si koupili v krámě tvrdé housky, pokud bychom je měli citovat v souvislosti s korupcí. Uvedu několik svých zážitků z posledních týdnů.

Začátkem tohoto měsíce jsem sháněla zkušenosti organizátorů dětských pobytů v hotelu Čeladenka, kteří zde pobývali ještě před spornou luxusní rekonstrukcí placenou z veřejných zdrojů. Zjistili jsme, že objekt nebyl v tak zbídačeném stavu, jak tvrdilo ministerstvo zdravotnictví. Jednou z institucí, která se v Čeladence tehdy rekreovala, byla organizace, která sdružuje lidi s nadprůměrným IQ.

Oslovila jsem členku vedení s dotazem na to, jaká byla její zkušenost s pobytem v tomto hotelu. „Objekt je již hodně používaný a určitě vhodný k rekonstrukci. Neměli jsme ale pocit, že by byl pro děti nebezpečný, do takového objektu bychom s dětmi nejeli,“ sdělila mi do telefonu s tím, že pošlu článek k autorizaci. Poté, co jsem tak učinila, mi přišla odpověď, která mě úplně zamrazila: „Nevidím žádný důvod, proč bych se k uvedené kauze, o které nic nevím, měla jakkoliv vyjadřovat. Váš telefonát považuji za lacinou snahu dodat vašemu článku vážnost zmíněním jména naší společnosti. Žádám o odstranění mého jména….“ Toto nevinné svědectví jsme samozřejmě do článku nakonec nedali. Paní jsem si v duchu zařadila mezi osoby, které by neřekly do novin ani o těch tvrdých houskách v krámě. (Záměrně raději neuvádím název této instituce, aby nás paní náhodou nežalovala).

Za všechno mohou novináři

Druhý případ „občanské zbabělosti“ na sebe nenechal dlouho čekat. Před týdnem jsem psala článek o tom, že objekt za miliardu korun placený z velké části z veřejných zdrojů, zůstává dva měsíce po otevření stále prázdný (případ biotechnologického parku 4MEDi v Ostravě). Chtěli jsme pro porovnání zjistit, zda je taková praxe běžná i u jiných vědeckých institucí.

Obrátila jsem se na člověka, který před několika lety působil v instituci, která rozhodovala o dotacích z evropských peněz. Řekl mi spoustu zajímavých věcí. Například to, že dnes zhruba 80 procent projektů z evropských dotací vznikne proto, aby mohly být peníze utraceny, a teprve poté se hledá smysl celého projektu. „Nerad bych byl ale jakkoliv v článku citován. Pochopte to.“ Možná bych to ještě pochopila, kdyby nedodal: „Za současný stav mohou hlavně novináři, protože o těchto problémech vůbec nepíší.“ Nevěřila jsem svým uším. To říká člověk, který se bojí podepsat se pod svůj názor?

Připomeňme, že v obou případech šlo o obyčejné svědectví toho, co člověk sám zažil. Nikoliv výpověď korunního svědka v trestním řízení. Obyčejná lidská zkušenost všedního dne.

Pokaždé, když se setkám s podobnými situacemi, říkám si, čeho se dnes vlastně ti lidé bojí? Vězení? To snad ne. Soudních tahanic? Těžko. Ztráty zaměstnání? Možná. Nebo spíš jen nepříjemných telefonátů od těch, komu šlápli na kuří oko? Ve většině případů jde myslím jen o pohodlnost – nepálit si zbytečně prsty s něčím, co se člověka nedotýká. Jsme až po uši v hypotékách a půjčkách, tak raději nepokoušet osud. A pokud nějaký názor máme, raději ho schováme v anonymních diskusích na webu.

Závěrem jen stručné shrnutí. I doba po listopadu 1989 má své odvážné a zbabělce. Vypadá to, že říci dneska pod svým jménem svou osobní zkušenost s korupcí, zaslouží nominaci na medaili za hrdinství.

Iva Bezděková, www.tribune.cz