Americký prezident Theodore Roosevelt nepoužil, dokud byl v úřadě, ani jednou slovo JÁ. Na druhém místě tohoto pozoruhodného žebříčku co do užití slova JÁ se umístili Abraham Lincoln, Franklin Roosevelt a Dwight D. Eisenhower. Ve svých projevech se dokázali slovu vyhnout natolik, že se objevilo jen jednou za celou dobu, po kterou byli prezidenty.

Pořídit podobný přehled o projevech našich dnešních politiků by byl náročnější úkol. Výsledek by vypadal docela jinak.

Naši volení zástupci se bez tohoto osobního zájmena sotva obejdou. Ať jde o projev nebo o rozhovor pro novináře - Já se stalo králem politického slovosledu.

JÁ a strana. Já a moji spolupracovníci. Já a můj mluvčí. Já a můj sekretariát.

Stojí za povšimnutí, jak často se JÁ pojí s JAKO. Je tu vzájemná sympatie. Řečeno politicky – "jako" tvoří rádo s "já" koalici.

Já - jako šéf vlády, já – jako ministr, já – jako prezident, já – jako politik.

Tato kombinace není ale nejvhodnějším seskupením. Je naopak v opozici vůči tomu, co chce veřejný činitel sdělit.

"Já jako politik.."

To spojení vytváří v posluchači dojem, že člověk, který se tak vyjadřuje není zcela tím, kým by rád byl. Spíš si myslí, nebo namlouvá, že jím je. Jakoby se tak chtěl sám ujistit o své identitě. Nebo chce co nejvíc zdůraznit, že nic nehraje, že je skutečně politik. Chce dát najevo, že se liší, že nehovoří jen jako pouhý občan, jímž byl, dokud si nevzal na bedra ten těžký úkol - osud okresu, kraje nebo celé země.

"Já jako politik.."

Tímhle ozvláštněním, vymezením může činitel připomenout čím se od voliče /občana, který jde jen jednou za čas k volbám a má po starostech o osud státu, národa, našich dětí, dětí našich dětí/ liší.

"Poslyšte, já jako politik, vás ujišťuju.."

Ten bodrý tón zní tak, jakoby si občan měl uvědomit, že volbami a hlasem, který činiteli dal, má po starostech. Jeho volený zástupce denně a neúnavně pracuje pro jeho blaho.

"Já jako.."

Pekař potřebuje mouku protože peče. Netvrdí, že peče jako pekař.

Já jako pekař. Já jako kuchař. Já jako taxikář – znělo by nám pokřiveně, divně, komicky. V politice je to ale dnes běžné.

Nakupené osobní zájmeno působí jinak, než si činitel umí představit.

"Já si myslím. Já odmítám. Já nesouhlasím. Já tvrdím. Já se nebudu vyjadřovat. Já podávám žalobu. Já nejsem povinen.

Řekl bych, že je v tu chvíli štěstím pro politika, že občana z jeho obývacího pokoje na obrazovce zaslechnout nemůže.

Ten ho totiž osloví.

"Já..já..já. Nic nám nenamluvíš. Myslíš jen na sebe."

Dynamičnost, rozhodnost a nesmlouvavost, vlastnosti požadované odborníky na vyjadřování a na mediální působení úspěšných politiků se tím nadbytečným osobním zájmenem cvrknou do opačného efektu. Z občana, který byl při volbách nějak blízký názorové koalici s politikem a proto ho volil, stáne se časem člen opozice. Té nejnepříjemnnější, které je časem jedno, kdo hovoří, kdy a o čem.

JÁ, kterým američtí prezidenti tak šetřili a které je dnes tak často slyšet, zavede voliče jinam, než by si politik přál.

Stane se to ve chvíli, kdy občan – jako volič - učiní ve svém pokoji osobní, ale zcela jednoznačné prohlášení: "Všichni jsou stejní."