Tato noc nebude krátká...
Tak dobrou! –Rozcházíme se s kamarády do srpnové noci. Dva manželské páry, bydlíme u příbuzných v jedné z okrajových čtvrtí Ostravy. Noc je vlahá, ráno je třeba vstávat do práce. Na šest.
V noci nás probudil rachot. „To je asi nějaké vojenské cvičení,“ míním. To znám, byli jsme na čundru v jižních Čechách a nedaleko se odehrávalo vojenské cvičení. Letadla a tanky.
Ráno na zastávce čekáme na autobus. Kamarádka komentuje noční přejezd tanků, prý ruských. „Co blázníš, to je vojenské cvičení,“ nechci podlehnout panickým představám. Než přijel autobus, projela kolona tanků. Na každém ruský voják.
Centrum Ostravy je plné lidí, na strategických místech stojí tanky. V práci si vzrušeně sdělujeme informace: Přijeli po půlnoci, Rusáci. Rádio hlásí co se stalo: Československo přepadly spojenecké armády Varšavské smlouvy, prý aby potlačily kontrarevoluci.
Kontrarevoluci? To je asi to období, kdy se prvním tajemníkem KSČ stal Alexander Dubček.
A to jsme si onehdy říkali, že se nějak volněji dýchá, hraje se lepší muzika, ani na vandrech nás nehoní policajti tak jako dřív. Vycházejí časopisy, třeba my, trampové, vydáváme časopis Tramp. Můžeme psát o věcech, které nás baví, které máme rádi. Žádná politika.
Práce-nepráce, jde se do ulic. Všude jsou rozčilení lidé, snaží se ruským vojákům vysvětlit, že tu žádná kontrarevoluce není, že to je omyl, že je jejich velení podvedlo. A píšou se nápisy na zdi, lepí narychlo ručně psané plakáty. Fixou na balicí papír jich vyrábíme hned několik:
„Hoj, mor ho, detvo môjho rodu, kto kradmou rukou siaha na tvoju slobodu, a čo len dušu dáš v tom boji divokom, radšej voľ nebyť, ako byť otrokom...“
Pohotový mladík prodává za nějaké drobné kousky trikolory, za chvíli jsou ozdobeni všichni lidé v ulicích. Tvoří průvody, skandují hesla, jména politiků. Vojáci mají kamenné tváře, jsme kontrarevolucionáři. Tanky otáčejí hlavně jednou dozadu, po druhé dopředu, snaží se budit hrůzu a smrdí.
Tanky jsme viděli před 14 dny v Polsku, jeli jsme se svazem zahrádkářů na zájezd do Katovic. Stály už od hranic podél silnic. Cvičení, mysleli jsme si. V Polsku nás také pobavily všude přítomné transparenty – žluté nápisy na rudých pruzích látky hlásaly věčnost SSSR. Teď nápisy v ulicích Ostravy hlásají, že věčné časy skončily. A také vyzývají Lenina, aby vstal, že se Brežněv zbláznil. A – Dubček, Černík, Svoboda, to je naše obroda.
Je 21. srpna. Gynekolog mi právě oznámil radostnou novinu: Budete mít dítě! - Teď? Po roce čekání bych měla spíš volat – konečně! Teď? S manželem se scházíme u jednoho z tanků. Nevíme, co se bude dít. Jsme vandráci a tak – kdyby něco, sejdeme se na jednom místě v horách. Usárny máme sbaleny. Ale co s dítětem? Co ho čeká? Strach budoucí matky, příchod svého prvního dítěte jsem si představovala jinak... Představy jsou semeniště pro zklamání.
Jsme přímo závislí na rádiu. Televizi nemáme, posloucháme co vysílá Československý rozhlas z Prahy, co se děje tam, co se odehrává v naší malinkaté zemičce, která je pro nás uprostřed ostnatých drátů celým světem. Jak dlouho to potrvá?
Otázka, kterou se chystá na podzim řešit parlament. Člověk by si sám mohl zvolit, zda ho lékaři mají uměle udržovat naživu, když nemá naději na uzdravení.
Otázka, která však stejně jako všechno u nás, zůstává na povrchu problému. Právě zdravotnictví jich má nepřehledně. Onehdy se řešil problém s co nejrychlejším dojezdem záchranné služby. Bude opět více stanic záchranné služby, aby se pacient dostal do nemocnice během pár minut.
Sanitky houkají, řítí se ulicemi, překonávají rekordy, pak předají pacienta zdravotnickému zařízení. Tím rychlost končí, pacient leží třeba dvě hodiny v čekárně, nikdo si ho nevšímá, zdravotnický personál včetně lékařů se rychlostí při záchraně života nevzrušuje. Za ty peníze... Pacient je ušetřen rozhodování, zda chce zemřít nebo ne. Nikdo se ho neptá ani jestli chce přežít či ne.
Podle statistik stoupá počet seniorů, jak se říká přestárlých lidí. Už ten termín – přestárlí – zní divně, kdo určil hranici mezi starým a přestárlým? Ovoce je zralé nebo přezrálé, přezrálé se hodí maximálně na pálenku. Přestárlý člověk na spálení? Kandidát eutanázie?
Manžela jedné mojí známé postihla kromě leukemie ještě mozková mrtvice. Paní už není tak silná, aby ho mohla zvedat, obracet, umývat. Našla mu místo v LDN. Hned při příchodu ji požádali o balík jednorázových plen. Ochotně koupila, dodala, nabídla, že dodá další. Když druhý den dopoledne navštívila manžela, potřeboval přebalit. „Sestro, potřeboval by..“ – Přebalujeme až večer,“ dověděla se.
Eutanázie či testament – jak se má člověk rozhodnout? Požádat o své dobrovolné utracení raději dřív než bude přestárlý, nebo až bude potřebovat lékařskou pomoc?
Nebo že by se naši zákonodárci spíš zabývali celkovým zlepšením péče a humanizací zdravotnictví?
Humanizací života v tomto státě?
P.s.: Kolega má v práci na nástěnce heslo: Předcházej nemocem - umři včas!