Ivana Jeništová

17. 04.

Oslovte si svého poslance!

Ivana Jeništová Přečteno 4080 krát

Dostala jsem dopis. Předala mi ho jedna moje dobrá kamarádka. Dopis doporučuji všem čtenářům, kteří jsou přemýšliví a nepoužijí jej na osobní vyměšování v diskusi. Komu je především určen, je ostatně jasné i z úvodu samotného dopisu.

V úvodu se píše:

„Dopis je určen všem, kteří se by se nejraději propadli za tu ostudu, kterou jsme si usekli v Evropě. A komu vadí, jak byla jednáním nezodpovědných politiku strašlivě poškozena republika.
Napadlo mne, ze každou chvíli si s někým o tom zanadávám, ale je to v poloze – my, oni. A to je blbost, to ‚ONI‘ jsou jednotliví lidé, každý jeden z nich zvedl ruku. Osobně, mají tudíž osobní odpovědnost. A já si myslím, že by měli vědět, že já (ty) je za to činím (činíš) odpovědnými. Jednotlivě, ne – socani, parlament, oni... ale parlament. To jsou jména, celý seznam – adresy jsou na internetu. Když se jich jednotlivě, každý sám za sebe, zeptá, proč se rozhodli právě takhle, musí to mít dopad.“

Následoval samotný dopis:

„Vážený pane poslanče XY,
je pravda, že tento dopis není ani prvním, ani jediným, kterým jsem se během let obrátila (většinou se svými přáteli z různých občanských sdružení) na jednoho či více poslanců českého i evropského parlamentu. V nich jsem (jsme) požadovali nějakou akci, aktivitu atd. Ale v tomto dnešním se ‚jen‘ ptám: PROČ?
Ráno vstávám s pocitem trapnosti a večer se při zprávách kroutím studem a jen si říkám, proboha, proč? Jak je to možné, že hrajeme tak trapnou úlohu v Evropě, to jsme jim to osladili :-(
Pane poslanče, zeptám se přímo: Proč jste svrhnul vládu? Proč teď?
Víte, ve výročí února 48 se každoročně hovoří o roli (demisi) ministrů demokratických stran, a já jsem si vždycky říkala – jak k tomu mohlo dojít? Jak mohli ministři takhle hloupě naletět, ani se nedomluvili, dokonce snad ani Jan Masaryk nic nevěděl... spolehli se na nemocného Beneše... přišlo mi to hrozně hloupé a nepochopitelné.
Až do teď. Do hlasování o důvěře vládě České republiky v čele s premiérem Topolánkem. Myslím si, že tehdejší ministři v roce 1948 jednali podobně jako ti poslanci, kteří zvedli před pár dny ruku pro svržení vlády. Někteří tak učinili pro vadu charakteru, jiní pro neschopnost rozlišit přízemní od obecného, nicotnost od důležitého, u někoho rozhodla poslušnost partaji, slepá loajalita, strach? Nebo snad - netušili co činí? Jako vaši předchůdci v roce 1948? Svatá prostoto!
Ale proč vy? Já vás považuji za inteligentního a slušného člověka. Nerozumím, nechápu, nemůžu odpustit. Neakceptuji.
Vláda je svržena, (zář rudá zalila, - hořký humor?). Svrhli jste vládu, a odmítli převzít odpovědnost. Já, občan, musím vzít na vědomí, že zákonodárnou moc ve státě drží nezodpovědný, nekompetentní parlament, výkonnou moc má vykonávat vláda s přeraženým hřbetem na kolenou, (tu budoucí ‚vládu‘ si raději ani nepředstavuji - horrory nejsou můj žánr), na Hradě sídli prezident, kterého nepovažuji za svého, mám strach, že moji zemi přistrčí rovnou Putinovi, ke škodě i Evropy a třetí pilíř? Tak to je spíš černý humor, vždyť je jím myšlena ‚nezávislá‘ soudní moc! A navrch nejvyšší představitel státu porušuje Ústavu, na kterou přísahal. Hezký příklad právního státu.
Naše krize není jen politická, jako vždy v takových případech, je v prvé řadě krizí mravní. Nám může pomoct jenom Evropa, byť rozhádaná, neschopná jednoty, Evropa appeasementu - přes toto všechno. Totiž Evropa a její představitelé se přece jen chovají podle určitých norem, pravidel. (Některým se říká zákony). Ta nejzákladnější pravidla lze shrnout do jednoho slova - slušnost. Ta je v našich krajích vzácnější než sůl v pohádce, v níž byla nad zlato. Už už se zdálo, že bezprostřední styk s Evropou zafungoval a evropský duch začne vát nad náš rybník... Konečně jsme měli ministra zahraničí, který v pravém slova smyslu sloužil zemi, a posloužil jako žádný po listopadu, a byl respektovaný na celém světě. Byla šance, že snad začneme chápat souvislosti a jednou se snad vyhrabeme z bahnitého a smrdutého rybníka. Byla naděje, že začneme respektovat a budeme respektování. Já jsem měla tu naději, chtěla jsem tomu věřit. Ano, byla to ‚jenom naděje‘. A ‚jenom víra'. Naděje a víra, že snad se můžeme vyhrabat z mravní krize za pomoci Evropy, teď především tvrdou prací na předsednictví EU. Obé jste zabili.
Vlastní rukou, vždyť stačilo tu ruku jen zvednout a bylo dokonáno. Otevřela se vrata dokořán Vítězné zlobě, nenávisti, lži, malosti, nízkosti, vyčůranosti, tuposti… Já se ptám, proč? Proč jste tak strašně ublížili republice i Evropě? Pane poslanče, řekněte mi, prosím, proč jste se podílel na svržení vlády České republiky právě teď?
Česká republika je taky moje, nás, lidí – nepatří partajím, nezdravě ambiciózním politikům se zduřelým egem, natož různé sebrance‘lobbistů‘ na všech (ve všech?) stranách.“

(Jméno autorky dopisu poslanci Vám, vážení čtenáři, neprozradím, nechci ji vystavovat útokům některých z Vás.)

Mezitím máme nového premiéra s dikcí silně připomínající jednoho předsedu jedné strany, kolotoč politických her se točí dál. Co z toho nakonec vyleze? (Blíží se svátek sv. Jiří...)
Pište, pište, pište...

02. 04.

To je stáří, vážení!

Ivana Jeništová Přečteno 8662 krát

Tak nám zavřeli soudružku Polednovou. Za justiční vraždu Milady Horákové v monstrprocesu teď bude trpět ve vytápěném vězeňském pokoji, s bezbariérovým hygienickým zařízením, jídlo – z toho nejméně jednou denně teplé - jí třikrát denně donesou až ke dveřím a pokud se jí neudělá volno, vězeňský lékař pohotově přikvačí na pomoc.
V tomto státě jsou tisíce žen ve věku soudružky Polednové, které však nikoho nezamordovaly, život prožily v tichosti tak, jak jim to různé režimy dovolily. Statistiky praví, že ženy se u nás dožívají vyššího věku než muži a tak jsou většinou osamělé, odkázané na všímavost svých potomků nebo bližních. Je jich tolik, že zatímco žádost seniorů-mužů o ubytování v domově důchodců bývá vyřízena v poměrně krátké době, ženy-seniorky si počkají i několik let, pokud se toho vůbec dožijí. (Ostatně, ani když se tam dostane, nemá vyhráno – viz nedávný případ, kdy slepou nechodící ženu v jednom DD pokousaly myši). Ty, co nemají dostatečně vysoký důchod, nemají na domov důchodců nárok a často jim nezbývá ani na nájem bytu – množí se počty starých žen (i mužů), často s Alzheimerem, které se ocitly na ulici.
Ale zůstaňme u těch, které nejsou bez domova. Osmdesátiletý člověk – byť žena - často nemá sílu na údržbu bytu, stává se, že ani nemá sílu vyjít z bytu a koupit si něco k jídlu, natož uvařit.
A pokud onemocní? Praktická lékařka řekne: „Paní, že vás bolí záda, klouby, že padáte na ulici, že máte několik týdnů teplotu? Ale paní, je vám pětaosmdesát, to víte to je stáří!“ A paní se belhá domů, odepsaná, nepotřebná, nikomu nestojí ani za obyčejný aspirin. Co naplat, že ji se zlomenými žebry odvezla rychlá – dokonce s houkačkou – do nemocnice. Posadili ji do kolečkového křesla do čekárny a pak se tam svíjela bolestí čtyři hodiny, než si jí někdo všiml.
A mezitím společnost řeší třicetikoruny, zda je platit či li nic, a kde, a kdo a do kolika let a pořád dokola… Staré paní nevadí, že platí třicetikorunu, vadí jí, jak s ní naše zdravotnictví zachází. Jakoby nebyla člověk, kterého něco bolí, jakoby ani nebyla živá. A zatím jiná stará (paní) soudružka nemusí nic takového řešit. Je spokojená – v pokoji má teplo, jídlo, doktora, úklid a klid. Co si může v tom věku přát víc? Lidé jejího věku jsou potrestaní za to, že nikoho nezamordovali, nikomu nic neznárodnili, jen si dovolili dožít se věku…

Archiv článků: duben 2009

Oslovte si svého poslance!

To je stáří, vážení!

Blogeři abecedně