Čtyřicet rajčat jsem zasadila na zahrádce do země. Jsem megaloman, v březnu zaseju, za pár týdnů rozsadím a je mi líto každé rostlinky, kterou bych měla vyhodit. Takže rodina se smířila, snášejí jarní nepořádek, kdy stěhuju rajčata ráno na balkon a večer domů; jsou všude a samozřejmě překážejí. Teď už je ale mám v zemi a můžu se těšit na báječnou chuť vyzrálých rudých jablíček k víkendové snídani.
Loni v létě jsem koupila svému starému otci elegantní hůl. Toužil po ní už dlouho a měl z ní velikou radost. Pár měsíců si vykračoval městem a připadal si určitě lépe, než s tou starou, kterou má navíc každý druhý důchodce. Před Vánoci se potvrdilo, že pýcha předchází pád – doslova. Hůl byla, jak jsme zjistili, sešroubována těsně pod rukojetí a spoj nevydržel. Naštěstí to dobře dopadlo, tedy otec dopadl na chodník tak dobře, že si nic nezlámal a já šla reklamovat.
Ještě za dávných totalitních doba se vrátila teta z návštěvy své přítelkyně v Americe. Jeden z nejsilnějších zážitků, které na nás vybafla skoro hned na úvod, zněl: „Holky, nedokážete si představit, jaká je to hrůza, když máte vybírat ze třiceti růžových svetrů. Leží před vámi, všechny jsou báječné a vy váháte – ten nebo ten, nebo je hezčí tamten? Tady u nás máte obrovskou radost, když seženete vůbec nějaký. A tam když nakoupíte, jdete domů a váháte – možná jsem zvolila špatně…“