O historických kořenech migrace
Pod rouškou recenze zveřejnil redaktor Martin Šorm v časopisu Dějiny a současnost obsáhlý historický výklad, v němž předložil křečovitě šablonovitou představu o historických příčinách současné migrační krize. Namísto občanských válek v Sýrii, Libyi a Afghánistánu, vidí příčinu ve zločinech evropského kolonialismu, na nichž se prý podílely i České země, které prý kolonialismu vděčí za svou prosperitu a bohatství. Z toho vznikl Čechům morální dluh, který prý musejí splatit tím, že otevřou hranice. Jediným řešením potíží zemí Blízkého východu, Afriky a střední Asie totiž dle něj je přestěhování (tj. migrace) obyvatelstva do Evropy. Jakékoliv jiné řešení považuje za bezcitnost.
Šorm nevysvětluje, jakým způsobem těmto zemím pomůže, když je masově opustí mužské obyvatelstvo v produktivním věku. Nevysvětluje také, jak by stát s otevřenými hranicemi byl schopen přežití. Ale za mravní vzor doporučuje Čechům současné vlády Turecka a Iráku!
Řada členů historické obce je asi příliš zaujata škodolibou radostí nad tím, že terčem Šormovy kritiky je kdysi vysoce postavený akademik Jaroslav Pánek, který recenzovanou knihu napsal, protože nikdo nepoukazuje na to, jaké historické nesmysly Šorm ve svém emotivním textu tvrdí.
Zničený ráj?
Šorm, jenž se odborně zabývá „středověkou imaginací“, nám tady zopakoval levičáckou vizi světových dějin, podle níž je jediným hybatelem dění zlá Evropa, zatímco mimoevropské země vidí jako pasivní objekty její expanze, které žily ve stavu rajské nevinnosti, dokud do nich nevkročila noha evropského kolonizátora.
Historik imaginace zřejmě neví, že Afghánistán nebyl nikdy dobyt žádnou koloniální mocností, nikdy to nebyla kolonie. Příčinou současného rozvratu země není evropský kolonialismus, ale sovětská invaze v prosinci 1979 a následná protiofenzíva islámských hnutí. Předtím byl Afghánistán prozápadní zemí, kde muži nenosili plnovous a ženy se nebály vyjít na ulici.
Ani Blízký východ nelze vidět jako oběť kolonialismu. Vždyť celá tato oblast spadala pod vládu osmanské říše, která ztratila kontrolu až po porážce v první světové válce. Tato velmoc nebyla pasivním objektem evropských velmocí, byla hybatelem děje, který naopak evropské země ohrožoval a ovládal rozsáhlé oblasti až po Uhersko a Ukrajinu. Ve skutečnosti tato nebohá oběť kolonialismu vládla milionům křesťanů.
Relativně krátké období, kdy se dnešní Izrael, palestinské území, Libanon a Sýrie dostaly z rozhodnutí SN pod mandátní správu Velké Británie, resp. Francie, nelze považovat za příčinu všech dnešních potíží. Ani předchozí doba nebyla žádným rájem. Ve skutečnosti v této oblasti zuřily vnitřní války i v době, kdy byla „sjednocena“ pod vládou Osmanů. Bojovali zde Arabové mezi sebou a v 19. století se tito šampioni otevřených hranic bránili jakékoliv migraci Židů do oblasti dnešního Izraele.
Historik imaginace Šorm označuje Izrael za „evropský koloniální projekt“. Zřejmě neví, že Židé žili v této oblasti průběžně i v době Osmanské říše. Diaspora neznamená, že by ve Svaté zemi nikdo nezůstal. Stěhování evropských Židů do této oblasti nebylo žádným projektem koloniálních mocností, ale je příkladem přesně toho jevu, který Šorm údajně obhajuje: migrace. Židé se sem začali ve větším množství stěhovat poté, co byla tato oblast vylidněna během výbojů egyptského paši Muhammada Aliho, který si v rámci „tureckého hospodářství“ vytvořil v Egyptě takový „stát ve státě“.
Měli bychom také říct, že demokratizace poměrů po pádu osmanské říše vedla k tomu, že od roku 1920 začaly časté teroristické útoky Arabů proti Židům. Britové v těchto sporech ustoupili početnějším a silnějším Arabům, takže rozhodně nelze tvrdit, že by Arabové v období jejich správy byli utlačovaným národem. Na nátlak Arabů zavedli Britové již v roce 1920 kvóty na židovskou imigraci, zatímco ilegální arabskou migraci do Palestiny tiše tolerovali a od roku 1930 ji dokonce podporovali, protože Arabům dávali zdarma státní pozemky. V době holokaustu nebyla tato opatření proti židovské migraci zrušená, ani zmírněná, ale naopak zpřísněná. Vše na přání Arabů. Připomeňme, že Arabové z Palestiny ve svém boji proti britskému imperialismu využívali podpory nacistického Německa.
V sousední mandátní Sýrii, která byla pod francouzskou správou, vyústilo uvolnění poměrů po pádu osmanské říše také v sérii vnitřních konfliktů mezi Araby, ačkoliv tam žádné židovské migranty neměli. Navzdory pokusu o parlament v roce 1928 se tam nepodařilo nastolit vnitřní mír, ani demokracii. Doplňme, že ani vývoj Libye nebyl dlouhodobě určován koloniálními mocnostmi. Italové ji ovládli až v roce 1912, předtím si ji rozvracely místní kmeny samy, za občasných intervencí osmanských vojsk.
Česká vina na zločinech kolonialismu
Přiznám se, že nechápu, jak přišel historik imaginace na to, že České země se v období kolonialismu vyznačovaly velkým bohatstvím a ještě méně chápu, jak měly k tomuto bohatství přispět kolonie evropských velmocí. Škoda, že to obyvatelé Čech nevěděli v době třicetileté války, nebo v době hladomoru, nebo v době dětské práce v počínajícím průmyslu, zajisté by koloniálních rezerv využili!
Pro naši ekonomiku bylo bohatství z kolonií spíše konkurencí, což se projevilo zejména v cukrovarnictví a řepařství, které je pro 19. století důležitým odvětvím průmyslu i zemědělství. Našim pokusům o výrobu cukru z řepy konkuroval od počátku dovoz třtinového cukru z anglických kolonií a koncem století, když jsme již byli cukrovarnickou velmocí, nám konkuroval cukr z nizozemské kolonie Jávy a z americké polokolonie Kuby.
V předchozím období mělo české hospodářství prospěch z kolonií snad jen jednou, když za Marie Terezie dostaly naše plátenické manufaktury zakázku na plátno pro uniformy španělské koloniální armády určené pro jižní Ameriku.
Postkoloniální státy a boj proti demokracii
Důvody dnešního exodu obyvatel Blízkého východu a Afriky tkví především v postkoloniálním vývoji tamějších států. Z dekolonizace vzešly státy spíše nedemokratické, které byly charakterizovány buď vnitřními rozbroji, nebo diktaturou. Ačkoliv mají všechny papírové ústavy dle evropského vzoru, v žádné nevznikla stejná rovnováha svobod a právních jistot, kterou se podařilo vytvořit v Evropě a severní Americe.
Arabské a muslimské státy vedly boj proti demokracii i na mezinárodní úrovni. Nejen podporou teroristických hnutí, které působily v západní Evropě, ale také na půdě OSN. Zejména se „vyznamenaly“ při odporu proti Všeobecné deklaraci lidských práv v roce 1948, kterou Saúdská Arábie odmítala kvůli článku o svobodné volbě partnera, nebo v roce 1975 při hlasování o rezoluci 3379 o sionismu jako formě rasismu. Při čtení protokolu z tohoto zasedání valného shromáždění OSN skutečně mrazí.
Zajisté byly ve státech Blízkého východu a severní Afriky utlačované menšiny. Byli to Židé v Sýrii, kteří byli podrobeni protižidovským zákonům, jež jim bránily svobodně migrovat. Byli to i křesťané – národnostně Arabové – v Egyptě a pásmu Gazy. Byli to Židé v Libyi, kteří byli vyhnáni po puči plukovníka Kaddáfího. Byli to bohatí Tutsiové ve Rwandě, kteří se stali v roce 1994 obětí genocidy inspirované francouzskými levičáky. Ale tito lidé netvoří většinu dnešních migrantských proudů. V dnešní migraci převažují příslušníci arabských a muslimských majorit, kteří ze zemí, kde doteď vládli, „prchají“ do Evropy.
Zejména v případě Sýrie, Libye, Iráku a Afghánistánu platí, že z nich prchají, protože tyto státy selhaly a po jejich rozpadu se v nich žije špatně i muslimským majoritám. V tom smyslu bychom je mohli označit za uprchlíky politické. Jenže jejich migrace není „hlasováním nohama“, jako tomu bylo v případě emigrace lidí z komunistické východní Evropy na Západ. Arabové a muslimové nevyjadřují migrací souhlas s demokratickým uspořádáním zemí, do kterých se stěhují. Spíš evropské demokracie změní k obrazu svému.
V zemích, které byly rozvráceny občanskou válkou, se přidaly i motivy ekonomické. Myslím tím, že tito lidé zápasí s existenčními problémy. V Iráku nastal tento vývoj už po svržení Saddáma Husajna, zatímco v Libyi a Sýrii začal po arabském jaru. Naproti tomu Tunis a Egypt se po arabském jaru dokázaly zkonsolidovat a Jordánsko žádnou revoluci nepřipustilo, takže z těchto zemí zatím masová migrace nepřichází.
Nicméně v době míru je životní úroveň v zemích Blízkého východu srovnatelná s východní Evropou, Šormova představa o jejich propastné chudobě a našem bohatství, je scestná. Je dokonce komická, jestliže uvážíme, že díky ropě jsou bohaté nejen země Perského zálivu, ale nesmírné bohatství měla z ropy i Libye a Sýrie. To, že vše dokázaly promrhat, je znovu jen důsledkem jejich vlastní špatné politiky.
Co dlužíme Arabům?
S hospodářskou politikou postkoloniálních zemí Blízkého východu souvisí i otázka našeho domnělého dluhu. Ve skutečnosti je to přesně naopak: tyto země dluží nám. Ne metaforicky, ale doopravdy. Až si historik imaginace přečte nějaké základní údaje o našich investicích, nebo paměti právníka Vladimíra Kubeše, dozví se, že komunistický režim stavěl v těchto zemích nezištně ropná zařízení, sídliště či inženýrské sítě. Říkám nezištně, protože díky neuvěřitelné hlouposti komunistických vládců se tyto stavby prováděly bez dostatečného právního zajištění, takže nás Arabové brali na hůl a dokonce jsme někdy museli platit penále. Arabští soudruzi si dokázali dobře připravit smlouvy, které jim vypracovávaly špičkové anglické firmy, zatímco naši zástupci si prý jejich text ani neprostudovali.
Celkový dluh arabských zemí vůči Česku a Slovensku čítá dle současných odhadů miliardy dolarů a většinu z těchto peněz už nikdy neuvidíme. Některé pohledávky náš stát prodal soukromým firmám, jiné byly odpuštěny. Přitom mezi státy, které nás obraly, je i tak bohatá země jako Kuvajt.
Myslím, že i s mravní převahou arabských zemí se to má jinak, než tvrdí citlivý demagog. Vysoký počet syrských uprchlíků v Turecku a Iráku není způsoben vyšší mravní úrovní jejich vlád, ale tím, že se Sýrií sousedí.
I s otevřeností těchto zemí k uprchlíkům je to horší, než lživě tvrdí Šorm. Ve skutečnosti státy Perského zálivu, ani Libye, nepodepsaly Ženevskou úmluvu o uprchlících z roku 1951, což svědčí o jejich zásadní neochotě uprchlíkům pomáhat. Tím pádem nemáme objektivní údaje o tom, kolik syrských uprchlíků bylo skutečně přijato do zemí Perského zálivu, protože to OSN nemůže ověřit. Státy Zálivu samy tvrdí, že Saúdská Arábie přijala až 2,5 mil osob, ostatní státy Zálivu jen tisíce. I tak by daleko zaostávaly za mravně méněcennou Evropou.
Ale hlavní otázka nynější krize nezní, kolik uprchlíků kdo přijme, ale kdo o tom bude rozhodovat. Arabské státy Perského zálivu politiku otevřených hranic neprovozují, nám je vnucovaná.
Nelidská řešení
Ačkoliv se Šorm v polemice s Pánkem staví do role cituplného lidumila, který oponuje bezcitné vědeckosti, vychází ve skutečnosti sám z nelidského schématu, založeném na bezcitném nezájmu o reálný stav věcí i reálné důsledky takových papírových řešení. Dokonce se zdá, že své názory nekriticky přebírá z anarchistického A2Alarm.
Pomoc migrantům nemusí být založena na nenávistné protievropské ideologii, nemusí mít nutně podobu přesídlení obyvatelstva do Evropy a rozhodně nesmí být spojena s nastolením otevřených hranic. Státy mohou selhat a státy s otevřenými hranicemi selžou s naprostou jistotou.
Martin Šorm, Historik a kořeny evropské migrační krize, ĎaS 8/2018