JUDr. Aleš Janků je jedním z nejostřílenějších lobbistů, co Česká republika dnes má. Minulý týden byl zvolen do představenstva Britské obchodní komory v Praze.

„Já se vrátím; a se mnou přijde zákon.“

Vzpomněl jsem si na tuhle svoji oblíbenou hlášku z české ‚koňské opery‘ Limonádový Joe, když jsem minulý týden poslouchal jednoho z nejostřílenějších korporátních lobbistů, co Česko má, 62letého právníka Aleše Janků, jak se snaží vyšvihnout se do křesla ředitele Britské obchodní komory v České republice.

„Se mnou přicházejí peníze“, prohlásil Janků se širokým úsměvem Limonádového Joea před valnou hromadou (představte si ho ve stetsonu – celý Karel Fiala). Takto narovinu řečeno to bylo prostě odzbrojující. Koneckonců jeho chlebodárce, poskytovatel spotřebitelských úvěrů Provident Financial, je veřejně obchodovatelnou společností na londýnské burze.

A tak tedy Aleš Janků přichází s penězi (svého zaměstnavatele). Než se však ponoříme do zkoumání jeho profesní minulosti, zejména období v 90. letech minulého století, kdy byl zaměstnán jako vedoucí firemní lobbista ve společnosti Philip Morris, čtenáři by měli vědět, že minulý týden jsem se o totéž místo ucházel také já – a neuspěl jsem. Nepodařilo se mi dosáhnout svého znovuzvolení na třetí funkční období na post, který je neplacený a práce na něm je dosti nevděčná. Mnozí čtenáři zřejmě to, co následuje níže, označí za zaujaté a napsané z trucu. Rád bych je ale požádal, aby se pak zamysleli nad fakty, která jim předkládám.

JUDr. Aleš Janků se nyní stává výkladní skříní instituce, která jménem svých 250 členů prosazuje férové a čestné obchodní jednání. Jeho minulost tedy hraje důležitou roli. A můžeme si být vlastně jisti, zda jde o minulost?

Janků se pohyboval v lobbistických kruzích od roku 1993; tehdy už měl za sebou téměř dvacetiletou diplomatickou kariéru. Jako ředitel corporate affairs firmy Philip Morris, později T-Mobile, a ještě později Provident Financial, byl styčnou plochou mezi vládou a svými zaměstnavateli, tedy místem, kde na sebe vzájemně působí business a politika. Vzhledem k tomu, že jsem sám také lobbista, se naše cesty také zkřížily. V jednu chvíli byl naším klientem, do doby, než nám přetáhl našeho account managera, který ho měl na starosti, a my s ním ukončili spolupráci.

Janků vstoupil do diplomatických služeb tehdejšího Československa v roce 1975 po absolvování mezinárodního práva na Karlově univerzitě. Ze služby odešel v roce 1993; jeho poslední ‚štací‘ bylo Švýcarsko, kde zastával funkci rady velvyslanectví.

I když by to vzhledem k jeho dlouholeté službě komunistickému režimu bylo očekávatelné, nikdo nemůže říci s jistotou, zda byl Janků agentem StB. Jeho jméno se sice objevuje v Cibulkových seznamech (pod krycím jménem Akim). Jenže věrohodnost těchto seznamů byla mnohokrát zpochybněna, a nikoli bezdůvodně. Seznamy byly sestaveny státem posvěcenými zločinci, často pouze na základě informací dodaných udavači. Ve skutečnosti žádný závazný seznam neexistoval, neexistuje a existovat nebude.

Co bylo v pozadí různých rolí, které Janků hrál v kostýmu komunistického diplomata, zůstává tajemstvím. Velvyslanectví ve Švýcarsku bylo v roce 1990 pro tehdejší elity, které tehdy stály na pokraji zásadního otřesu a dokonce před hrozbou zničení, misi přímo životně důležitou. Odhaduje se, že československé komunistické kádry v té době ‚odklonily‘ do švýcarských bank stovky milionů dolarů, z nichž větší část se později vrátila zpět domů a byla použita k nákupu státního majetku během privatizace.

Oproti neprůhledné minulosti režimního diplomata Aleše Janků je jeho minulost jako firemního lobbisty společnosti Philip Morris mnohem čitelnější – i když taky ne tak docela.

V předvečer rozpadu Československa opustil Janků diplomatickou službu a začal pracovat pro globální tabákovou firmu jako ředitel corporate affairs. Philip Morris byl v komunistickém Československu aktivní už od roku 1987, kdy státní tabákový monopol začal v Kutné Hoře vyrábět cigarety jeho značky Marlboro. V roce 1992 Philip Morris kutnohorskou továrnu koupil, čímž získal mnohem více, než jen pouhou konkurenční výhodu oproti svým západním konkurentům. Získal také nesmírný politický vliv, odvozený jednak od výnosů, které přináší do státní poklady, ale hlavně od sponzorování politických stran a dalších potřebných projektů, jako je např. Nadace Václava Klause (dnes Nadační fond Václava Klause).

V následující dekádě, kdy český systém politických stran vznikal prakticky z ničeho a sponzorství bylo zoufale potřeba, fungoval hrdina našeho příběhu jako hlavní ‚styčný bod‘ mezi českými politiky a jeho zaměstnavatelem, který nouzí o peníze netrpěl.

Philip Morris byl kardinálním sponzorem nově vzniklých českých politických stran, ale největší díl jeho podpory směřoval do Klausovy ODS. Nikdo dnes přesně neví, kolik peněz z tabákového byznysu pomohlo stranám a jejich přívěškům v prvním desetiletí existence České republiky, ale pravděpodobně se za celou tu dobu jednalo o částku v řádu milionů dolarů; v každém případě více, než jsou strany nebo tabákové firmy ochotny přiznat. Dary poskytnuté společností Philip Morris byly v gesci Aleše Janků, který tehdy zastával funkci ředitele corporate affairs.

Taková tabáková firma může mít spoustu důvodů, aby se snažila koupit si politický vliv. V případě společnosti Philip Morris šlo v Praze počátkem 90. let minulého století o to, aby nebyly zmírněny omezující zdravotní regulativy. Philip Morris potřeboval ochránit své konkurenční výhody, které získal za cenu bratru 400 milionů dolarů. Firma se zejména snažila zachování svého republikového monopolu na výrobu cigaret, který nutil její konkurenty (pro jednoho z nich jsem tehdy pracoval jako lobbista), aby dováželi hotové výrobky, na které byla uvalena tučná dovozní daň.

Vláda se k odstranění tohoto monopolu příliš neměla; pak se ale Štěstěna přiklonila na naši stranu a spřízněný úředník z Ministerstva zemědělství nám poskytl text, který se ukázal být částí tajné kupní smlouvy mezi firmou Tabák a společností Philip Morris. Vyplývalo z něj, že součástí státního monopolu, který Philip Morris získal, byla i „ochrana před budoucí konkurencí“ (ano, nikoli „ochrana budoucí konkurence“, ale „před budoucí konkurencí“). Jakmile jsme se tohle dozvěděli, bylo pak už poměrně snadné uvést věci do pohybu (prostě jsme ten kus papíru ukázali příslušným ministrům) a v prosinci 1993 Poslanecká sněmovna tabákový monopol zrušila.

Spousty dokumentů, vztahujících se k tabákovému průmyslu – a dodaných tabákovým průmyslem – jsou k dispozici online na webu University of California. Většina z nich nestojí za pozornost, najdou se mezi nimi však i výjimky. Je tu třeba dopis z roku 1995 žádající Janků o finanční podporu Rady pro reklamu (viz zde).

A je tu také záznam společnosti Philip Morris o její veřejném sponzorském daru ve výši 100 000 dolarů každé z tehdejších koaličních stran (ODS, ODA a KDU-ČSL), v němž lokální ředitel PM poznamenává, že má stranou dalších 100 000 dolarů pro Nadaci Václava Klause, které však byly z neuvedených důvodů předány (viz zde).

Sponzorování politických stran soukromými firmami je legální za předpokladu, že je přiznané. Jen málokdo by věřil tomu, že podpora PM politickým stranám se omezovala na tyto přiznané a poměrně zanedbatelné částky. Za pravděpodobné jsme nepovažovali ani to, že by se ODS jako dominantní koaliční strana spokojila se stejnou almužnou, jako její subtilnější koaliční družky. A jsem si jist, že jsme se nemýlili.

V roce 1998 otřáslo společností Philip Morris tvrzení, že zřejmě anonymně sponzorovala ODA prostřednictvím offshorové firmy registrované na Panenských ostrovech. Vladimír Dlouhý tehdy svolal tiskovou konferenci, která se zvrhla ve frašku. Bývalý ministr průmyslu a obchodu přiznal, že sice jednal o tajném sponzorování s PM a dalšími, že peníze byly skutečně poskytnuty prostřednictvím offshorové firmy TMC, a že celková suma zhruba 6 milionů Kč byla poskytnuta pod podmínkou, že sponzoři zůstanou v utajení. Dlouhý prohlásil: „Možná si neuvědomujete, jaké možné důsledky může mít moje přítomnost na této tiskové konferenci. Pozitivní nebudou. Porušil jsem slovo.“ (viz zde). Takové pokání, s jakým přišel Dlouhý, se u politika hned tak nevidí. Ovšem pak vám dojde, že to bylo pokání za porušení slova daného tabákové firmě – ne za porušení zákona.

Janků si s popřením tvrzení Vladimíra Dlouhého a jeho stranického kolegy Jiřího Skalického pospíšil. Prohlásil, že Philip Morris přiznal veškerý svůj politický sponzoring v souladu se zákonem a že žádného prostředníka z Panenských ostrovů k zakrytí svých stop nepoužil (viz zde). Bohužel korespondence mezi interním právním oddělením PM a externími právníky ohledně tohoto skandálu není k dispozici; víme pouze, že probíhala a že zmiňovala následující české organizace, instituce a osoby: KDU-ČSL, ODA, ODS, PPF, Tabák; Nadaci Václava Klause, Vítkovice, V. Dlouhého, V. Klause, L. Nováka a A. Janků (viz zde).

Jak si možná vzpomínáte, Libor Novák byl poradcem premiéra Klause a pozdější místopředseda ODS zodpovědný za stranické finance. Byl donucen k rezignaci v roce 1996 poté, co se provalil skandál s desítkami anonymních darů do stranické pokladny. Vzpomínáte si na fiktivní sponzory Lajose Bácse z Budapešti a Radžíva M. Sinhu z Mauricia? Tenkrát jsem na to téma napsal limerick:

A-nonymous bloke from Mauritius
Whose money was far from fictitious
Gave millions away
Then expired the next day
His timing a trifle suspicious.

V červenci 2001 se Janků a jeho tým ocitl v samém středu PR katastrofy celosvětového dopadu. V závěru analýzy efektivity nákladů provedené firmou Philip Morris v České republice se tvrdilo, že předčasná úmrtí kuřáků přinášejí státu významné ekonomické benefity (viz zde). Studie, sepsaná Arthurem D. Littlem, poukazovala na to, že český stát za rok 1997 ‚ušetřil‘ nějakých 150 milionů dolarů, protože předčasně zemřelí kuřáci nepotřebují zdravotní péči nebo ubytování v domovech důchodců.

Naneštěstí pro pana Janků se zpráva o analýze objevila na prvních stranách novin po celém světě. BBC hlásila, že „Podle analýzy přináší kouření úspory“; Guardian ironicky varoval, že „Kouření může vážně podpořit vaši ekonomiku“, a New York Times informoval, že „Češi diskutují o výhodách předčasného úmrtí kuřáků“.

A tak si Janků krátce poté hledal novou práci. V roce 2002 nastoupil do T-Mobilu jako interní lobbista, a v roce 2007 prožil krátkou epizodku jako ředitel Asociace provozovatelů kurzových sázek, odkud v roce 2008 zamířil do Provident Financial, kde pracuje dodnes.

Některým z vás možná ve světle kauzy Aleše Janků vytane na mysli útok, který veřejně podnikl v roce 2010 Václav Klaus na Americkou obchodní komoru v České republice (AmCham) za její snahu o reformu systému zadávání veřejných zakázek v této zemi. Řekl: „Hodnotím ji s minusovým znaménkem. Tito lidé, těm nejde o protikorupční prostředí. Těm jde o zisky pro své firmy a prokázali to za 20 let existence této komory u nás dostatečně.“

Někteří budou s Klausem souhlasit, a dodají, že Britská obchodní komora má štěstí, že má v čele tak zkušeného ředitele s vynikajícími vazbami na lokální mocenské šíbry. Můžete považovat za dobré znamení, že tak malá komora dokázala přilákat tak kvalifikovaného harcovníka, jehož životní ambicí je podle jeho vlastních slov žít „jako rentiér ve Švýcarsku“ (sic, viz zde).

Někteří z vás mohou namítnout, že pro úspěch v byznysu musíte občas ubrat plyn. A můžete prstem ukázat na bývalého předsedu AmCham Ronalda Adamse z Tatry, který jde příští měsíc k soudu za korupci. Čím výš se vyškrábete, tím tvrdší pád hrozí. To je zkrátka cena, kterou se platí vítězství. Poctivá hra je pro lúzry.


‚Možná‘ nikdy nevítězí… ale déle dožije.

Jiní mohou podotknout, že fair play a ziskovost se vzájemně vylučují pouze tehdy, pokud to svým chováním naznačují politické a hospodářské elity národa. A budou považovat za nepřístojné, aby instituce, jejíž omezený vliv je založen na její pověsti poctivého hráče v byznysu, byla reprezentována osobou, která strávila čtrnáct své profesní pouti ve službách zločinnému režimu a dalších deset let tím, že odpovídala za financování politických stran.

A drtivou většinu to samozřejmě nechá zcela chladnými. Jak HogoFogo říká: „Fraška života letí kupředu jako splašená herka a diváka už pranic nezajímá zápletka prvního aktu...“

Pokud jde o mě, rád bych, aby lidé věděli, s jakým druhem byznysmena mají tu pochybnou čest; rozhodnutí, zda bývalý komunistický diplomat je tím pravým reprezentantem, jakého britská podnikatelská komunita v ČR potřebuje, je pak na každém.