Pro někoho je státní zástupce nevinná panna, které hrozí znásilnění; jiní jej považují za děvku, které je třeba tvrdé disciplíny a převýchovy.

Čeští politici jsou momentálně zřejmě rozštěpeni do dvou táborů: jedni jsou přesvědčeni, že olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan by měl dostat padáka za zneužití pravomocí, zatímco druzí se domnívají, že potřebuje ochranu před politiky, kteří zneužívají ty jejich.

Petr Nečas, jehož soukromý život je zapleten do celé kauzy takovou měrou, že jeho pohled lze s úspěchem považovat za zaujatý, obvinil státního zástupce z toho, že pod vlivem nejmenovaného nepřítele pořádá hon na čarodějnice. Své tvrzení ovšem nepodložil ani náznakem důkazu. A zrovna tak Miroslav Kalousek.

Václav Klaus nás ubezpečuje, že Miloš Zeman naprosto jednoznačně nefiguruje v pozadí útoku státního zástupce na politický systém (on to snad, pane Klausi, někdo někdy tvrdil?), aniž by pro takový kategorický výrok měl jakýkoli důkaz. Jeho poznámka samozřejmě možnost, že hlava státu právě naopak za nitky státního zastupitelství samozřejmě tahá, naopak vytáhla na světlo boží.

A Predátor Zeman a spol. zakládají legitimitu své uzurpace moci na údajné akutní potřebě zajistit ochranu vyšetřování státním zastupitelstvím před politickým vměšováním.

Zkrátka a dobře – státní zástupce se stal politickým míčkem, který si politici teď mezi sebou přehazují.

Nemluvě o tom, že oba zmíněné nesmiřitelné tábory jsou příslušníky jediné úzké vládnoucí kasty, která se od roku 1992 prakticky nemění, nikdo z jejich příslušníků ani v nejmenším nevypadá, že by chtěl, abychom uvěřili, že čtvrt století po pádu komunismu tu máme institut skutečně nezávislého státního zastupitelství.

Můžete namítat, že nikoho nemůže překvapit, že politici nevěří institucím, které sami po takovou dobu kolonizovali a znásilňovali. Souhlasím. Ale to není důvod, abychom my ostatní rezignovali a přestali po nich vyžadovat respektování těchto institucí a zásad, na nichž jsou vystavěny.

Během posledních pár týdnů nás záplava komentářů prezidentů a ministrů (ať už odcházejících či příchozích, zvolených či nezvolených) utvrzovala v nedostatku víry jejich autorů v neotřesitelnost institucí tohoto státu a zejména jeho orgánů činných v trestním řízení.

Klaus a Zeman, Nečas a Pecina, Kalousek a Rusnok, Blažek a Benešová – každá z uvedených dvojic zaujala stejný model stanoviska ke státnímu zástupci: první z každé dvojky kritický, druhý ochranářský.

Jejich rozdílné postoje jsou však dvěma stranami téže mince. Pro jeden tábor je státní zástupce nevinná panna, které je třeba dohledu gardedámy; jiní jej považují za děvku, které je třeba tvrdé disciplíny a převýchovy.

Ani jeden z táborů však nepovažuje za nutné přesvědčit nás o tom, že systém má zdravé jádro.

Pokud někomu chybějí argumenty nebo má sám máslo na hlavě (případně obojí), uchyluje se samozřejmě k narážkám a osobním útokům. A tak narážky a osobní osočování je to jediné, čeho se nám zatím dostává.

Dokud nám někdo nepředloží přesvědčivé důkazy buď toho, že státní zástupce je čistá panna, jíž hrozí znásilnění, nebo že je děvka, která šlape pro jakéhosi padoušského pasáka usilujícího o zničení parlamentního systému v této zemi, bude nejmoudřejší zůstat při tom, že není ani jedno, ani druhé.

Nebo – lépe řečeno – že není ani lepší, ani horší, než být má. Že je státním zástupem, který dělá svoji práci, možná nedokonale, zato však v dobré víře a navzdory nepřízni okolí.