Od doby, kdy policie vedla milenku ministerského předsedu jako medvěda na řetězu, se politika opět o něco přiblížila melodramatu. V zákulisí je ale všechno pod kontrolou.


Česká politika je, řečeno s Macbethem, samý hluk a vášeň. Ale kdo je ten zlý klaun v pozadí?

Nad umenšením ODS do pozice minoritní parlamentní strany bude ronit slzy jen málokdo; mnohem více bude těch, komu nedochází, co tento propad znamená.

Rozklad ODS po téměř čtvrtstoletí podílu na moci možná vypadá jako událost širokého významu. Očekávat, že kolaps jedné prohnilé politické partaje, dokonce i tak skrznaskrz prohnilé, jako je ODS, přinese nějaké zásadní zlepšení politického klimatu v zemi, by bylo liché. Nepřinese.

Pád ODS nastartoval skandál, zinscenovaný ‚byznysmeny‘ ovládajícími soupeřící vnitrostranické frakce. Vrchní státní zástupce jim posloužil jako užitečný idiot, zatímco Václav Klaus se chopil role nadšené nápovědy.

Chceme-li pochopit skutečnou bezvýznamnost kolapsu ODS, měli bychom se zaměřit nikoli na ty, kteří byli na rozkaz prezidenta a jeho poskoků odstraněni z vysokých pozic ve státem ovládaných společnostech, ale spíše na ty, kteří odstraněni nebyli.

Teprve potom patřičně oceníme kouzlo elementární kontinuity, které podpírá melodrama české politiky – melodrama, jehož klíčovým protagonistou je Miroslav Kalousek. Bohatýr české politiky (alespoň do letošního léta) se nás pokouší přesvědčit, že země se přes noc zvrhla ze zdravé parlamentní demokracie, kde prim hraje skromný a šetrný ministr financí, v klubající se prezidentskou diktaturu. Tak zčistajasna, pane Kalousku? Určitě nikoli!

Ve skutečnosti došlo k tomu, že žlučovitý starý muž, poháněný touhou po pomstě, byl zvolen prezidentem hlasy těch voličů, kteří hledali jednoduché řešení problému, který nastal selháním celé politické ‚třídy‘. President Zeman plánovitě sype sůl do ran politických stran a dalších demokratických institucí a využívá je ke snazší konsolidaci své vlastní moci a moci těch, které ohrožuje otevřené vládnutí.

Buďte si jisti tím, že za vlády Zemanovy ČSSD (to bude ta ČSSD, která bude této zemi zanedlouho vládnout) bude konec nepředvídatelnému chování nových tváří a povýšenců (jako je třeba nedůtklivá šéfka energetického regulačního úřadu Alena Vitásková).

Návrat Zemana a jeho suity pochopitelně zatrhl tipec předčasně dozrálým cucákům typu Radka Šnábla či Petra Žaludy. Oba jmenovaní, první blízký společník Miroslava Kalouska z Ministerstva financí, známý pro údajnou zálibu ve štípání svých kolegyň do pozadí, druhý propuštěný ředitel Českých drah, pověstný svou zálibou v nastavování svého pozadí k poštipování jiným, stavěli rádi své jmění na odiv. Byli nejvíc na očích a první na ráně, aby svou defenestrací uspokojili Zemanův elektorát.

Ovšem vyhodit někoho jako je Vitásková, tedy šéfa nezávislého energetického regulačního orgánu, není zdaleka tak snadné. Bude třeba ji buď zlomit zastrašováním, nebo na ní něco narafičit a obvinit z tunelu. Každopádně se jí nesmí dovolit ukázat na ony ‚byznysmeny‘, kteří tak vynalézavě zúročují své investice do solárních parků.

Co říci o těch, kteří setrvali ve svých pozicích? Podívejme se třeba na dva skutečné šéfy ČEZu z doby oněch deseti let, kdy Zeman neměl podíl na moci: Vladimíra Johanese, předsedu dozorčí rady Škody Praha (pobočky ČEZu zodpovědné za revitalizaci skupiny elektráren ve vlastnictví skupiny za bratru 4 miliardy eur), a multimilionáře Martina Romana, dřívějšího generálního ředitele a nynějšího předsedu dozorčí rady samotného ČEZu.

Oba pánové byli na své posty jmenováni počátkem roku 2004, krátce poté, co Zemanova vláda nastolila monopol ČEZu. Oba od té doby přežili sedm premiérů a pět ministrů financí. Ani jednoho se momentálně zuřící prezidentská čistka nedotkne, navzdory skandálům, které je obklopují (vily a jachty v Toskánsku; obří, leč nefunkční francouzské kotle; předražený mezisklad vyhořelého jaderného paliva vybudovaný offshorovými firmami zastoupenými politiky ODS; přátelské transakce mezi ČEZem, Škodou Transportation a Škodou Power, atd.).

A vsadím se s vámi o večeři pro dva v nejlepší restauraci v Pozzarellu (kde má Johanes svou toskánskou vilu), že ani jeden z nich nebude odstraněn ani novou vládou pod vedením ČSSD, která vznikne letos na podzim.

Johanes a Roman dodnes zůstávají nejdůležitějšími strážci obrovského investičního programu ČEZu. Všichni politici a dodavatelé (pokud lze jedny od druhých odlišit) musejí projít kolem nich a jejich zástupců, jako jsou Daniel Beneš, nynější GŘ ČEZu, a Jiří Kovář, golfista a expert přes jaderný odpad.


Vladimir Johanes (vpravo) od tehdy kariérně postoupil.

Někteří čtenáři si jistě vzpomenou, že bod zlomu pro Romana nadešel v roce 2003, kdy Appian Group koupila Škodu Holding (údajně za peníze z tunelu v privatizaci MUS). Někteří si také připomenou, že to byl tehdejší ministr průmyslu a obchodu ve vládě ČSSD Jiří Rusnok a jeho náměstek Martin Pecina, kdo prodal MUS Appianu.

Politické strany a politici jsou spotřební zboží; ne tak muži jako Vladimír Johanes a Martin Roman. Ti zůstávají živoucím důkazem neotřesitelné stability elit, které se mění po generacích, nikoli podle volebních výsledků.

Na jaře příštího roku, dlouho poté, co neosoby jako je Martin Kuba sežehly paměťové díry, tato naše dvojice oslaví deset let u kormidla ČEZu. A spolu s nimi budou bezpochyby slavit prezident z lidu a jeho nejstarší politický souputník, Václav Klaus, určitě přítomni duchem, a dost možná i tělem, v Pozzarellu na Monte Argentariu.