Jeden z mocnějších českých byznysmenů prokazuje podobnou neuchopitelnost, jakou se mohl pochlubit Sir Charles Lytton, jinak známý též jako Fantom.



Za časů, kdy Ministerstvu průmyslu a obchodu šéfoval Milan Urban z ČSSD, ono ministerstvo navštívil jeden můj známý novinář. V ministerském křídle na jedněch dveřích zahlédl jmenovku, na níž stálo ‚Vladimír Johanes‘, a zeptal se místního úředníka, zda je to opravdu ten Vladimír Johanes. „Ale jistě,“ odpověděl úředník s úsměškem. „Náš Růžový panter! Pořád se vrací.“

Syn posledního československého komunistického ministra zahraničních věcí Jaromíra Johanese se narodil v roce 1959 a absolvoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1982. Poté zmizel někde mezi aparátčíky Socialistického svazu mládeže (SSM), aby se v roce 1990 znovu vynořil jako šéf pražského zastoupení americké reklamní agentury Grey.

Johanes řídil pobočku Grey do roku 2004, kdy byl jmenován do dozorčích rad společností ČEPS, která provozuje energetickou přenosovou soustavu, a Škoda Praha, dodavatele ČEZu odpovědného za řízení programu kapitálových nákladů v hodnotě 4 mld. eur. Jeho nástup do vedení obou společností se časově shoduje se jmenováním Martina Romana na post generálního ředitele ČEZu.

Johanes v obou pozicích zůstává dodnes. Podobně jako Roman i on tak přežil sedm premiérů a pět ministrů financí. Oba pánové byli jmenováni, alespoň formálně, Milanem Urbanem, a oba se bezesporu tento podzim dočkají příležitosti přivítat Urbana zpět v křesle ministra průmyslu a obchodu ve vládě ČSSD – po sedmileté pauze.

Johanes, jinak řečený Růžový panter, je stejně neuchopitelný jako Sir Charles Lytton, a bezesporu si stejně potrpí na diskrétnost. Existují všehovšudy dvě oficiální Johanesovy fotografie. Jedna pochází z almanachu ‚1000 nej... České republiky‘ (v anglické verzi ‚1000 vůdců České republiky‘), sestaveného Karlem Muzikářem a jeho všudypřítomnou společností Comenius.


Sir Charles zcela vpravo.

Druhou pak ukrývá obří fotoarchív ČTK. Je to černobílý snímek, na němž Johanes sedí za jedním stolem s Bohuslavem Chňoupkem, ministrem zahraničí ČSSR, a dalšími funkcionáři SSM, na zasedání v únoru 1987. V říjnu byl Chňoupek, považovaný za příliš proreformního, nahrazen ve funkci ministra ZV Johanesovým otcem Jaromírem.

Tato pětadvacet let stará fotografie je jediným Johanesovým snímkem, který má ČTK k dispozici – to na dokreslení, jak úspěšně se tenhle pán vyhýbá hledáčkům fotoaparátů. Všechny ostatní fotografie Johanese patří do kategorie neoficiálních, pořízených teleobjektivy všetečných novinářů, zachycující jej buď na golfovém greenu s panem Romanem, nebo na ‚Lence‘, Johanesově motorové jachtě řady Pershing 64, domovským přístavem v Monte Argentariu, s Mirkem Topolánkem a dříve již zmíněným letitým Johanesovým obdivovatelem Urbanem.


VJ a Milan Urban se naloďují na ‚Lenku‘.


VJ, Martin Roman a Daniel Beneš na golfu.

Skutečnou Johanesovu moc je těžké odhadovat. Sám se pochopitelně snaží při každé příležitosti svůj vliv na gigantické investice ČEZu zlehčovat. I přesto ale tyhle obrázky z Monte Argentaria musely dát tak opatrnému manipulátorovi pořádný záhlavec – inu, takovou cenu musí jeden zaplatit, když kšeftuje s amatéry, jako je Topolánek a Marek Dalík.

Možná jednou, až Johanes a Roman budou konečně ‚odejiti‘ ze svých pozic vrátných, kolem kterých každý musí projít, se budeme moci ohlédnout a uvidíme tyhle obrázky z Toskánska roku 2009 jako bod obratu v Johanesově kariéře – něco jako činčilový kožich z ‚Amerického gangstera‘, klasické mafiánské story s Denzelem Washingtonem.


Šéfinspektor Dreyfus: Údy práva a zákona je třeba chránit (před nimi samými).

A možná taky ne. Jako v případě Sira Charlese, i o Johanesově účasti na nejrůznějších vysoce výnosných levárnách si mohou cvrlikat vrabci na střeše, avšak ti, kdo by ho chtěli načapat na švestkách, jsou mu asi tolik nebezpeční jako inspektor Clouseau. A ti, kteří by ho mohli dostat, dostali – podobně jako Clouseauův psychotický šéf Dreyfus – už dávno náhubek a svěrací kazajku.