Nadšení pro stále větší a větší počet nukleárních reaktorů mezi českými politiky ochládá.


Láska v jaderném věku: Jana Šištíková a Antonín Pazdera (není pan ženich náhodou příbuzným nadšence pro jádro a ex-náměstka ministra průmyslu a obchodu Františka Pazdery?) ani v nejmenším nepochybují, že dostavba Temelína je veřejným zájmem. Aby své přesvědčení deklarovali, řekli si tam i své „ano“. Laďka Bauerová od Bloombergů o tom napsala reportáž – a je to masakr (viz zde).

Všechny české politické strany (tedy s výjimkou zelených) k tématu dostavby Temelína zaujímají naprosto stejný postoj: „Jsme pro, pokud to dává ekonomický smysl.“

Stejně jako vy, i já jsem pro spoustu věcí, včetně jaderných reaktorů a dokonce i politiků – pokud dávají ekonomický smysl. Rozhodně ale nejsem příznivcem politiků, kteří nedokážou vysvětlit, jaký smysl dává výstavba dvou nových reaktorů z peněz daňových poplatníků.

Vědí to vůbec?

Nadšení pro stále větší a větší počet nukleárních reaktorů mezi českými politiky ochládá. Teprve loni se ve vládním návrhu energetické koncepce státu objevilo doporučení, aby se jaderná flotila do roku 2060 rozrostla kromě dvou nových temelínských reaktorů o dalších osm tisícimegawattových reaktorů. Poslední verze koncepce z dílny ministerstva průmyslu a obchodu ovšem předpokládá dokončení pouze jednoho ze dvou plánovaných temelínských reaktorů do r. 2025; druhý má být odložen do r. 2030.

Možná, že politici četli studii A. T. Kearneyho, kterou si nechal vypracovat Rosatom, v níž se tvrdí, že česká ekonomika si polepší o 600 mld. jednotek místní měny, pokud temelínský kontrakt dostanou Rusové. Nikdo z nich jí ale, jak se zdá, nevěří.

Ale počkat – není náhodou už trochu pozdě na poznání, že půjde o kolosální spláchnutí veřejných peněz do kanálu? Nenaznačují tyhle pochyby spíš to, že výběrové řízení, které už spolykalo milióny rublů i dolarů, které měly jednotlivým uchazečům zajistit vítězství, se ve skutečnosti nedá vyhrát? Snad tohle všechno nemělo jen namastit kapsy tuzemským advokátním kancelářím a PR poradcům? (…i když, nebylo by to poprvé; na studiích proveditelnosti a právních posudcích se dají vydělat milióny – kdo říká, že se musí něco stavět?)

Každá politická strana vás bude přesvědčovat, že je schopná této zemi vládnout; žádná vám ale do očí neřekne, že Temelín nikdy ekonomicky smysl dávat nemůže a že by bylo nejlepší projekt odpískat.

Čeho se bojí?

Jsou snad voliči tolik přesvědčeni o správnosti konceptu rozšiřování počtu jaderných reaktorů (jako šťastný pár na obrázku), že se jim politici bojí přiznat, že taková ekonomika je pitomost? Anebo je to tak, že politici stále věří v možnost nukleární revitalizace pod taktovkou Františka Pazdery z Ústavu pro jaderný výzkum v Řeži a ČEZu, jenž je autorem zmíněné energetické koncepce a možná otcem našeho ženicha?

Tato nově se projevivší pochybnost je příslibem – naznačuje existenci inteligentních organismů uvnitř politické elity. Jsou snad ty tam doby, kdy otázkou dne bylo nikoli jestli, ale kolik? Máme snad naději, že se konečně někdo bude vážně zabývat otázkou po směru vývoje trhů a velikosti potenciálu alternativních energetických zdrojů a úspor v příštích 50 letech?

Nenechme se strhnout k ukvapeným závěrům. Neochota politiků přiznat, že jim už nějakou dobu jaderná násobilka nevychází, může právě tak znamenat, že si spočítali možnost ztráty zdrojů pro stranické pokladny k financování voleb, a že je to děsí.

Na své schůzce se zástupci ruského metalurgického koncernu Evraz údajně prezident upozornil, že Rusy ovládané konsorcium MIR 1200 nemá žádné šance na přidělení zakázky na dostavbu Temelína, pokud Evraz odejde z ČR (což Evraz právě zvažuje). Prezident tedy stále projekt považuje za trumf v kapse.

Politici si mohou dovolit slibovat. Co si dovolit nemohou, je opustit pohádku o utopených nákladech (pokud teď z projektu vycouváme, přijdeme o všechny peníze, které jsme až doteď investovali), která drží temelínský projekt nad vodou. Alespoň si to nemohou dovolit dřív než v listopadu tohoto roku.