Aneb proč by bylo od Davida Ondráčky z Transparency International moudré nepřijmout post ministra vnitra.



Babiš možná našel svého Davida, avšak žádného z Goliášů, kteří jsou ve hře, nelze skolit jedním kamínkem.

Andrej Babiš svou včerejší překvapivou nominací Davida Ondráčky, šéfa tuzemské pobočky Transparency International, na pozici ministra vnitra zaskočil úplně všechny. I Bohuslava Sobotku.

Ondráčka je, málo platné, člověk z první linie; je to nezávislý protikorupční aktivista. Nejlepší důkaz své nezávislosti předložil v podobě své lakonické odpovědi na otázky kolem své nominace. Řekl, že post přijme, avšak pouze v případě, že získá podporu všech stran pravděpodobné vládní koalice.

Jinými slovy – vezme tu práci, pokud bude reálná naděje, že si ji udrží déle než měsíc. Nebo ještě jinak: nehodlá se ani v nejmenším stát závislým na politickém patronátu osamoceného Andreje Babiše.

Než se pustíme do rozboru, proč by se někdo jako Ondráčka neměl stát (a také nestane) českým ministrem vnitra, podívejme se na to, jaké důvody vůbec přiměly Babiše k jeho nominaci.

Jednou z možných hypotéz je, že Babiš si skutečně přeje, aby danou pozici zastával skutečný protikorupční aktivista. I kdyby tomu tak bylo, určitě by bylo rozumnější takovou nominaci nejdřív probrat s Bohuslavem Sobotkou. Stát se ministrem, to dokáže každý trouba (jen si spočtěte, kolik šašků už různými vládami prošlo). Zůstat ministrem také není žádné umění, pokud děláte to, co se vám řekne. Nejtěžší je utáhnout kohoutky „politickým podnikatelům“, kteří si v minulosti z vašeho ministerstva udělali dojnou krávu.

Jiné možné vysvětlení (které nevylučuje prvně zmíněnou možnost) je, že Babiš v této věci improvizuje, nebo dokonce blafuje. Něco mi říká, že Babiše na Ondráčku upozornil někdo poměrně nedávno, podobně jako předtím na Aleše Michla, překvapivého nominanta ANO na post ministra financí. Dost možná, že Ondráčkova nominace byla upečena bez zvláštního rozmyslu a s ještě méně přípravami; v takovém případě ji ovšem lze jen stěží brát vážně, vzhledem k tomu, že Ondráčkův dosavadní profil je pro ony politické podnikatele prakticky nestravitelný. Nebylo by to ostatně poprvé, co Babiš vycouvá z nějaké pozice krátce po jejím oznámení.

Třetí možností je, že se Babiš jen pokouší trochu si zvýšit svůj kredit bojovníka proti korupci. Ani tato varianta nevylučuje předchozí dvě. Babiš se pochopitelně staví hezkým. V tomto případě by však udělal dobře, kdyby narovinu řekl, jak chce zvládnout (ne zrušit, prostě jen zvládnout) konflikt zájmů, do něhož se dostává spolu se svými zaměstnanci, z nichž se stali také poslanci a případně se stanou i ministry. A možná by měl přestat skupovat média, protože už začíná dost připomínat Berlusconiho nebo Ivanišviliho.

Důvod, proč se David Ondráčka ministrem vnitra nestane, je prostý. Jak deklaroval, nemá v úmyslu post přijmout, pokud nebude mít zaručenu podporu všech koaličních stran. A tu nedostane, nikoli pouze proto, že přichází „zvenčí“ a že je „nespolehlivý“, ale prostě proto, že jeho miliardářský zastánce nedokázal připravit své budoucí koaliční partnery na takovýto pozoruhodně odvážný krok.

Zdravý rozum velí rozkrývat systémovou korupci, která zamořuje zdejší veřejný život, postupně a pečlivě při tom rozlišovat. Babiš možná našel svého Davida, avšak žádného z Goliášů, kteří jsou ve hře, nelze skolit jedním kamínkem. Jde o to, připravit úder vůči institucionalizované korupci tak, aby trestal a odrazoval, avšak aby zároveň nezničil instituce jako takové.

David Ondráčka má bezpochyby dost obratnosti na to, aby takový úder připravil. Jenže to nestačí. Babiš by musel o tom, že Ondráčka je ten pravý, přesvědčit také ostatní. Způsob, jakým Babiš převálcoval svého nejdůležitějšího potenciálního koaličního partnera, a skutečnost, že to udělal prakticky v přímém přenosu, svědčí o tom, že to s nominací Ondráčky nemyslí vážně.

Babiš je cokoli, jen ne týmový hráč. Nemá ve zvyku dělit se o autoritu s kolegy jako rovný s rovnými. Jeho imperativní styl možná funguje v rámci konglomerátu, jako je Agrofert, kde díky němu přebije váhu jeho jednotlivých složek. V politice je ale takový styl destruktivní.

Je zjevné, že Babiš nepovažuje svou ať už domnělou, nebo skutečnou svobodu konání za něco, oč se nehodlá dělit se svými partnery ve vyjednávání, a nebude se o ni dělit ani s novým ministrem vnitra – zejména pokud by se jím stal šéf nevládní organizace Transparency International.

Bohuslav Sobotka vede rozštěpenou stranu s etablovanými a poněkud těžkopádnými vnitrostranickými mechanismy. Chce-li se udržet v předsednickém křesle, musí uspokojit své spolustraníky. Naproti tomu Babiš si do velké míry může dělat, co se mu zlíbí. S takovým přístupem si proti sobě brzy poštve své koaliční partnery; uvnitř ANO už s tím dávno začal.

Zkrátka, pokud by Babiš skutečně chtěl vidět Davida Ondráčku na postu ministra vnitra, byl by mu nejprve zajistil podporu (přinejmenším) špiček sociální demokracie, a teprve pak by byl vyrukoval s jeho překvapivou nominací.

Bez této podpory by se první obětí nového ministra vnitra stal sám ministr. A to by bylo naprosto debilní plýtvání nezávislými protikorupčními aktivisty. Pokud to Babiš s bojem s institucionalizovanou korupcí myslí vážně, měl by chtít získat křeslo ministra vnitra pro sebe. Stejně jako Ondráčka má i Babiš morální autoritu (alespoň u miliónu lidí, kteří ho volili). Na rozdíl od Ondráčky má ale také politickou moc.