Andrej Babiš odmítl obavy z konfliktu zájmů budoucího ministra životního prostředí jako „směšné“. Mýlí se, a to velmi.



Martin Stropnický není ani voják z povolání, ani vynikající manažer zbrojního závodu. Proč by tedy měl být ministrem obrany?

Nástup Andreje Babiše do politiky oslavují především ti, kdo v něm vidí věrozvěsta konstruktivní destrukce. To on vymete z Augiášova chléva neschopné stranické politiky a na místo něj zavede dynamický nový politický řád spravovaný výkonnými manažery.

Toto nebezpečné fantazírování se zrodilo ze zoufalství. Ve skutečnosti jsou volení zástupci nahrazováni výběrem nevolených obchodních partnerů Agrofertu a jeho absolutního vlastníka.

Andrej Babiš z Agrofertu, Richard Brabec z Lovochemie a Antonín Prachař z Omegy možná jsou skvělými manažery soukromých podniků; jenže od této chvíle je třeba poměřovat jejich kvality tím, jak vykonávají své kompetence v rámci funkcí ve veřejných úřadech, které nyní zastávají.

Včera Babiš odmítl obavy z konfliktu zájmů budoucího ministra životního prostředí jako „směšné“. Mýlí se, a to velmi. Tvrdit, že se někdo ocitá ve střetu zájmů, neznamená tvrdit, že se dopouští nějakých nepravostí. Znamená to pouze tlačit na to, aby byl takový konflikt odstraněn a tím odstraněno i riziko, že by v nějakou nepravost mohl vyústit.

Z titulu svých ministerských funkcí jsou Babiš, Brabec and Prachař zavázáni ke službě veřejnému zájmu. Ten musí být jejich zájmem prvořadým. Obavy z toho, že by jejich rozhodování v pozicích ministrů mohlo být neblaze ovlivňováno sekundárními zájmy, jako například ziskovostí Lovochemie či Omegy, nejsou neopodstatněné. Všichni tři pánové se ocitají v konfliktu zájmů, bez ohledu na to, zda jsou skutečně oněmi sekundárními zájmy ovlivňováni či nikoli. Konflikt zájmů zakládá i pouhá existence takového rizika.

Odmítání těchto obav jako směšných je projevem Babišovy arogance, právě tak jako jeho nevědomosti. Babiš hodil přes palubu důležitý klasický axiom demokratické vlády – totiž že ministerstva mají být obsazována nezávislými státními úředníky, avšak vedena volenými politiky – a nahradil jej profánním principem manažerské efektivity. Jenže demokracie stojí na odpovědnosti, nikoli výkonnosti.

Abychom zplna pochopili nebezpečí Babišova přístupu k řízení exekutivní složky státní moci, zkusme se na okamžik zamyslet nad tím, proč jsou ozbrojené síly demokratického státu odpovědny voleným politikům a nikoli vojákům z povolání nebo představitelům vojensko-průmyslového komplexu. Civilní řízení ozbrojených sil je žádoucí nikoli proto, že by bylo efektivnější, ale proto, že představuje pojistku proti riziku diktatury.

Babiš vehementně propaguje populární, leč pomýlené přesvědčení, že vláda je příliš důležitá věc, než aby mohla být svěřena stranickým politikům. Avšak ani on si netroufl nominovat do křesla ministra obrany vojáka nebo obchodníka se zbraněmi. Nominace Martina Stropnického na post ministra obrany je ale jen stěží kompatibilní s Babišovou filozofií „dobré vlády“. Nebo k tomu, aby se člověk stal ministrem obrany, nemusí být výtečným manažerem, jako v případě ministerstev dopravy či životního prostředí? Dokonce ani Stropnický sám sebe neoznačuje za skvělého manažera.

Pokud podobně jako Babiš považujete za nepřijatelné, aby se ministrem obrany stal výrobce zbraní, proč se vám zdá přijatelné, aby se výrobce průmyslových chemikálií stal ministrem životního prostředí a majitel spediční firmy ministrem dopravy?

Andrej Babiš jistě není totéž, co Richard Háva z Omnipolu, ale jisté styčné body by se mezi nimi našly. Oba jsou potomky vysoce postavených stranických pohlavárů a oba si získávali ostruhy v podnicích zahraničního obchodu bývalého režimu. Pravděpodobně nejmarkantnějším rozdílem mezi nimi je, že Babiše jeho privilegovaní ochránci upíchli v Petrimexu a ne v Omnipolu.

Byli by lidé méně optimističtí ohledně Babiše a čistoty jeho pohnutek, kdyby se dál zabýval zbrojním byznysem a ne hnojivy?