Problém spočívá v tom, jak odstranit zhoubnou tkáň, aniž bychom zahubili oslabené politické tělo.



Klíčový orgán českého politického těla: „Já jsem byl účasten, když se skládala opoziční smlouva, nebo už od roku 1989 jako expert.“

Andrej Babiš bude v následujících měsících Miroslavu Kalouskovi pořádně zatápět. To vyvolá v politických kruzích poměrně dramatické změny, a nebudou to ani zdaleka změny výhradně žádoucí.

Slovní přestřelky mezi Babišem a Kalouskem, jichž jsme byli svědky v uplynulém roce, budou eskalovat. Dosazení právníka Roberta Pelikána a auditora Lukáše Wagenknechta do týmu ministrových spolupracovníků se rovná vyhlášení forenzní války Babišovu ministerskému předchůdci. Jak Pelikán, tak Wagenknecht jsou Kalouskovými vyhlášenými kritiky a oba Kalousek v minulosti profesně poškodil.

V roce 2013 Kalousek zablokoval Pelikánovo jmenování do Českého telekomunikačního úřadu poté, co ho Pelikán označil za zloděje. Kalousek pro něj tehdy měl následující vzkaz: „Jestli je pan Pelikán přesvědčen, že vláda Petra Nečase strká velké peníze kmotrům a že ministr financí je zloděj, tak by se od takových lidí neměl vůbec nechat jmenovat do funkce. Měl by počkat například na vládu pana Babiše…“ Pelikán na vládu pana Babiše počkal a jeho odhodlání prokázat, že Kalousek zloděj skutečně je, nijak neochablo.

Také Lukáš Wagenknecht je Kalouskovou obětí. Jak se zdá, musel v roce 2013 opustit řady Deloitte po pětileté auditorské službě poté, co se jeho odhalení tunelů v regionálních operačních programech financovaných evropskými penězi stalo pro Kalouskovo ministerstvo financí kardinální osinou v zadku. Tím nastala pro Wagenknechtova tehdejšího zaměstnavatele poněkud prekérní situace: Ministerstvo financí dlouhodobě patřilo (spolu s Ministerstvem vnitra a státním ČEZem) k nejspolehlivějším veřejnoprávním klientům Deloitte, a Deloitte zase byla jedním z nejspolehlivějších auditorů pro pány Kalouska a Martina Romana. Skvělý článek, který uvádí některé pádné argumenty vysvětlující, proč se loni cesty Wagenknechta a Deloitte rozešly, najdete na http://euro.e15.cz/archiv/dalsi-kritik-na-odstrel-1036821#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink.

To, že dva odborníci s takovým „veřejnostním“ cítěním a odhodláním jsou nyní v samém centru politické moci, je zázrak, za nějž musíme Babišovi poděkovat. V Deloitte musí být nyní značně nervózní z toho, jaký to bude mít dopad na jejich obchodní vztahy s jedním z jejich lepších zákazníků, totiž českým státem; a Kalousek si musí zrovna kousat nehty z toho, jaký to bude mít dopad na jeho svobodu. Po čtvrtstoletí v politice je nejvyšší čas, aby se Kalousek začal zabývat něčím jiným; a pokud okradl české občany o miliardy, jak tvrdí Pelikán, je nejvyšší čas, aby se tím začal zabývat za katrem.

Avšak jakkoli potřebné a zasloužené by bylo Kalouskovo obvinění, je třeba nepodceňovat rizika, která by mohlo přinést politickému tělu národa v jeho momentálně oslabené kondici. Zatčení (natož pak obvinění) osoby, která se stala prakticky definicí české politiky, by bezesporu mělo významný terapeutický dopad na psychologii občanů – jakési zacelení rány svého druhu. Jenže jeho politický dopad by mohl také zapříčinit konec TOP 09.

Babiš rozšiřuje zvěsti o tom, že hnutí starostů STAN se hodlá s TOP 09 rozejít. Tyto zvěsti mohou být pravdivé, jenže zatímco poslat lumpy do tepláků je zcela jistě veřejným zájmem, sotva jím může být zhroucení TOP 09. Dnešní informace lídra STAN Petra Gazdíka, který je jedním ze synonym pro TOP 09, že se nebude znovu ucházet o předsednické křeslo sdružení, naznačuje, že Kalousek se stal politickým břemenem, od něhož by se STAN rádo distancovalo.

Podobně jako my ostatní, také STAN se připravuje na život po Kalouskovi, a dost možná, že i na život po TOP 09. Jestliže ODS už živoří v potupných rozvalinách, rozpad voličské základny TOP 09 by znamenal konec jakékoli efektivní parlamentní opozice vůči Babišovi, minimálně v letošním supervolebním roce. Taková už je demokracie, řeknete si. Ano, taková je demokracie. Tahle situace ale je také hodně nebezpečná, zejména pokud je Babiš náchylný ke korozi mocí.

Česká politika se po 25 letech nedokonalého parlamentního vládnutí ocitá na kritickém rozcestí, přičemž úpadek tohoto nedokonalého modelu začal už v roce 1998 opoziční smlouvou a vyvrcholil loni zavedením přímé volby hlavy státu a následným zformováním prezidentského kabinetu.

Z této křižovatky dnes vede jedna cesta k novému, nestranickému modelu vládnutí, s vládou vedenou technokraty a s mandátem získávaným referendy, v nichž si budeme vybírat preferovaná řešení prostřednictvím sociálních sítí a „táborů lidu“; vede k naprosto degenerované formě demokracie, vyznávané televizní celebritou Tomiem Okamurou. Dáme-li se druhou cestou, dojdeme zpět do časů před tím, než byla v roce 1998 soutěž politických stran nahrazena stranickým kartelem.

Milión voličů Andreje Babiše vidí svého favorita kráčet po obou cestách. Pro některé z nich je nadějí na obnovení drsné, zašmodrchané a rozbordelařené konkurenční parlamentní politiky; pro jiné představuje nahrazení této soutěže něčím, čemu říká „efektivita“. Znepokojivé je, že tak významná menšina lidí to vůbec považuje za alternativu.