Umělecká díla jsou náchylná ke zneužití podfukářskými politiky zrovna tak, jako lístky na tramvaj, nadkritické kotle či mezisklady jaderného paliva.



Sbírá mladší bratr Martina Romana Patrik kromě komunálního odpadu také plakáty?

Minulý týden jsem ve svém blogu uvedl, že Ivan Lendl tajně prodal svou sbírku originálů plakátů Alfonse Muchy. Toto sdělil malířův vnuk John Mucha 21 března zpravodajskému serveru BNE.eu: „Otázka nestojí tak, jestli byla sbírka prodána. Mohu kategoricky prohlásit, že rozhodně byla. Otázkou je, kdo ji nyní vlastní, a jestli je její nový vlastník solidní.“

Uběhl týden, a nikdo Muchovo tvrzení dosud nevyvrátil: ani Ivan Lendl, ani Richard Fuxa, který dnes sbírku jménem jejího vlastníka spravuje, a ani Jack Rennert, newyorský obchodník s uměním, jenž pro Lendla sbírku budoval celých dvacet let. Na otázku, položenou před deseti dny, kdo je vlastníkem Lendlovy sbírky Muchových plakátů, Rennert odpověděl vyhýbavě, že „je nyní spravována Nadačním fondem Richarda Fuxy v Praze“.

Záleží vlastně na tom, že Ivan Lendl už není vlastníkem sbírky plakátů, která nese jeho jméno a která nyní slouží jako marketingový nástroj k podpoře prodeje doprovodných produktů, které ve velké většině nesou Lendlův podpis? Nikdo nezpochybňuje Lendlovo právo sbírku prodat, komukoli se mu zlíbí. Pokud ale sbírku prodal ještě před konáním loňské výstavy, jež nesla název ‚Ivan Lendl:Alfons Mucha‘, pak uvedl v omyl nejen všechny novináře, kteří o sbírce psali jako o jeho majetku, ale také desetitisíce návštěvníků, kteří se na výstavu přišli podívat. Ale čert vezmi novináře – měli se po věcech víc pídit, je to jejich řemeslo. A pokud jde o návštěvníky galerií, ti se přišli podívat na plakáty, a ty byly pravé.

Kdo vyhrál?

Pravý ovšem nebyl travní koberec, jímž byla vystlána výstavní síň. Jak název výstavy, tak tato travní iluze centrkurtu evokují představu tenisového mače, což nám dává jisté právo ptát se, kdo vyhrál, a byl to férový mač? Odpověď závisí právě na tom, kdo nyní sbírku vlastní.

Pokud byste byli primátorem města, které takovou výstavu hostilo, nebo akcionářem firmy, která ji sponzorovala, měli byste asi dobrá důvod cítit se dnes podvedeni. Pokud Lendl není vlastníkem sbírky, byli jste jen uvedeni v omyl. Ale pokud se ukáže, že novým vlastníkem sbírky je obchodním partnerem člena rady zastupitelstva Hlavního města Praha, nebo manažer jednoho ze sponzorů, pak jste se mohli docela dobře také stát obětí podvodu.

Hlavní město Praha je vlastníkem budovy, v níž se výstava uskutečnila. Hlavními sponzory pak byly společnosti ČEZ, státem vlastněný energetický monopol, a Pražské služby, firma zajišťující v Praze svoz komunálního odpadu. Většinovým vlastníkem PS je opět Hlavní město Praha.

Byla by bývala výstava veřejností tak oblíbená a bylo by se jí dostalo tak masivní a tak nadšené pozornosti médií, a to jak tuzemských, tak i zahraničních, a byli by bývali městští politici a manažeři jmenovaných státních či obecních firem tak štědří ve své podpoře, kterou výstavě poskytli, kdyby byli bývali věděli, že plakáty neříkají pane někdejší tenisové hvězdě světového formátu českého původu, ale nějakému neznámému investorovi, skrývajícímu se za papírovou společnost registrovanou někde na Britských Panenských ostrovech nebo podobném místě?

V případě novinářů a veřejnosti je velmi pravděpodobná záporná odpověď. Ale v případě Hlavního města Praha, ČEZu a Pražských služeb je to právě anonymita vlastníka, která zřejmě vysvětluje entuziasmus města a štědrost sponzorů. Všechny tři subjekty jsou momentálně v hledáčku policejních vyšetřovatelů pro podezření z ‚přátelských transakcí‘ s firmami s utajenými vlastníky.

Netransparentní vlastnictví nebylo nikdy pro české politiky a manažery, které ti prvně jmenovaní dosazují do vedení firem, jako je ČEZ či Pražské služby, žádným zásadním problémem. Naopak – bylo tím největším lákadlem. Posledních deset let ovládali ČEZ a Pražské služby bratři Romanové. Zatímco Martin se odporoučel ze svého křesla v ČEZu v říjnu 2013 (jmenován byl na apríla 2004 a mnozí ho podezírají, že si z českých daňových poplatníků střílel celou tu dobu, která následovala), jeho mladší bratr Patrik zůstává stále předsedou představenstva Pražských služeb. Jmenován byl v červenci 2005. Pražské služby zčásti vlastní také neznámý investor – 20 % firmy drží kyperská papírová společnost, sama stoprocentně vlastněná jinou papírovou společností, registrovanou v Londýně, a to stojí za pozornost, protože Pražské služby dostávají z městského rozpočtu ročně více než miliardu Kč.

Spektakulární výměny, čopy a ritérny.

Dokud identita vlastníka sbírky Muchových plakátů zůstává utajena, nelze vyloučit možnost, že jejich výstava byla nástrojem pro ‚odklonění‘ pražských veřejných peněz a peněz dvou státem či městem vlastněných společností.

Existují přinejmenším dva občané USA – Ivan Lendl a Jack Rennert, kteří musejí vědět, kdo je dnes skutečným vlastníkem ‚Lendlovy‘ sbírky Muchových plakátů. Ani jeden z nich však není ochoten narovinu přiznat, že sbírka byla prodána. Dále je zde minimálně pět občanů ČR, všichni statutární zástupci Nadačního fondu Richarda Fuxy, kteří by to měli vědět jakbysmet.

Jmenovitě jde o Richarda Fuxu, spolumajitele billboardové reklamní agentury BigBoard, která zajišťuje sbírce marketing; Karla Srpa, bývalého uměleckého ředitele Galerie Hlavního města Prahy, Jana Třeštíka, bývalého ředitele Galerie Středočeského kraje, odsouzeného v roce 2012 za nedbalost a pokus o nezákonný vývoz Picassova obrazu; Karla Nováčka, bývalého světového tenistu a nynějšího bankéře pro VIP klientelu Unicredit Czech Republic; a Marinu Votrubovou, která řídí část VIP divize Unicredit Czech Republic, specializující se na podporu investic klientů banky do umění.

Důvody, které vedou Fuxu, Srpa a Třeštíka k angažmá v managementu výstavy uměleckých děl jsou jasné. Také nasazení Karla Nováčka je pochopitelné, vzhledem k jeho známosti s Ivanem Lendlem, přičemž jeho známosti s různými českými prominentními politiky může, ale také nemusí hrát roli (viz Nováčkovo interview v Týdnu z r. 2011: zde).

Zvláštní pozornost ovšem budí angažmá Mariny Votrubové, Nováčkovy kolegyně z VIP divize Unicreditu, protože naznačuje, že peníze, které byly s výstavou spojeny, procházely Unicreditem.

Těmito slovy Votrubová loni v září představovala službu ‚Art Banking‘ od Unicreditu: „Klienti Art Bankingu jsou převáženě sběratelé a milovníci umění… Někteří klienti ale na začátku říkají, že jim nezáleží na tom, co koupí z hlediska uměleckých preferencí, že jde o „pouhou“ investici a chtějí především radu odborníka, co výhodně koupit… V poslední době se také objevují náznaky, že by si někteří lidé rádi založili fond umění.“

Jak jsme ukázali, Votrubová je přímo angažována v nadačním fondu, založeném Richardem Fuxou. Zastává funkci tzv. ‚revizora‘, jednočlenné dozorčí rady, jejímž úkolem je zajistit, aby účetnictví nadace bylo v pořádku a aby nadace fungovala v souladu s právními předpisy a vlastními stanovami. Je pravděpodobné, že z titulu své funkce Votrubová zná název společnosti (nebo spíše názvy společností), které drží majetek v zastoupení koncového vlastníka. A tím může být třeba i klient programu Art Banking od Unicreditu.

(S)věřiti nelze.

Nadační fond Richarda Fuxy byl založen počátkem roku 2013, tedy ještě před tím, než v lednu 2014 nový občanský zákoník zavedl nový právní koncept svěřenského fondu (viz zde). To co svěřenský fond umožňuje, totiž uchovat anonymitu zakladatele, nebylo podle předchozí verze OZ možné. Pokud by bývalo bylo, byl by vlastník Lendlovy sbírky Muchových plakátů mohl založit svěřenský fond a sbírku svěřit do jeho kurately, aniž by svou identitu odhalil.

Jenže sbírka vstoupila na území ČR a stala se předmětem výstavy v první polovině loňského roku, tedy před tím, než nový OZ vstoupil v platnost. To znamená, že veškeré peněžní transakce a smlouvy, které Fuxova nadace do tohoto okamžiku provedla či uzavřela z pozice správce sbírky, musely být pravděpodobně provedeny či uzavřeny jménem vlastníka. Můžeme se domnívat, že někde v Praze jsou listinné důkazy, které identitu vlastníka prokazují (i když to velmi pravděpodobně bude pouze identita jakéhosi ‚mezivlastníka‘, který vystupuje v zastoupení vlastníka konečného).

A tím se dostáváme k bodu, ke kterému obvykle dospívá také policie ve všech neúspěšných případech vyšetřování podezření na ‚přátelské transakce‘, v nichž figuruje Hlavní město Praha, ČEZ a Pražské služby – narážíme na stěnu nepřehledného bludiště papírových společností, důmyslně proorganizované a temné jako tunel. Případ odložen.

Lendlův Mucha na turné?

Neexistuje důkaz, že peníze použité na nákup Lendlovy sbírky Muchových plakátů (pokud tedy byla skutečně prodána) byly odkloněny ze státních či obecních firem. Stejně tak neexistuje důkaz, že nový vlastník sbírky je nějak napojen na pražské zastupitele a/nebo na vrcholový management ČEZu a Pražských služeb.

Nicméně pokud a dokud neznáme skutečného vlastníka sbírky, existuje vždy možnost, že sbírka posloužila jako nástroj k defraudaci veřejných prostředků ze státních či obecních institucí. Všeprostupující podezření je jen jednou položkou daně za léta korupce ve veřejném životě. Umělecká díla jsou náchylná ke zneužití podfukářskými politiky zrovna tak, jako lístky na tramvaj, nadkritické kotle, svoz odpadu či dokonce mezisklady jaderného paliva. Ba co víc – jsou ještě náchylnější, neboť původ velké části peněz, které se v nich ‚točí‘, zůstává netransparentní.

Vítejte v Praze, domově Alfonse Muchy. A vítejte v domově největší sbírky jeho uměleckých plakátů, tedy pokud Praha jejím domovem opravdu je. V tomto okamžiku víme jistě jediné: plakáty jsou pod zámkem v depozitáři Galerie Hlavního města Prahy a čekají. Jenže na co? Na trvalý domov v Praze, nebo na převoz do další zastávky na světovém turné v Číně nebo v Japonsku?

To závisí jedině na tom, jaký výnos ze své investice očekává jejich utajený vlastník.