Český syndikát operující na trhu s uměním ovládaný J&T, s Richardem Fuxou jako fasádou, je nejpravděpodobnějším vlastníkem 116 plakátů Alfonse Muchy a 80 grafik Bohuslava Reynka.




Letošní duben: Richard Fuxa (nesoucí kříž) a kardinál Duka zahajují výstavu grafik Bohuslava Reynka. Fuxa tvrdí, že 80 Rejnkových grafik patří jemu, spolu se 116 původními Muchovými plakáty, které koupil od Ivana Lendla.


Vysvětlením, proč se vlastníkem Lendlovy sbírky Muchových plakátů (Lendl ji v tichosti prodal na přelomu let 2011 a 2012 za 3,5 mil. USD) stal utajený český překupnický syndikát s těsnými vazbami na pražské komunální politiky, může být vypršení práv na duševní vlastnictví valné většiny dotyčných Muchových plakátů v roce 2010.

Zánik autorských práv na Muchovo dílo může také objasňovat, proč se stejní komunální politici mohli přetrhnout, aby do metropole dostali sérii olbřímích Muchových pláten, známých jako Slovanská epopej, z jejich předchozího umístění na zámku v Moravském Krumlově, kde byly vystaveny po dlouhých padesát let.

Skutečnost, že Muchovy práce jsou nyní autorským právem nechráněným volným dílem, bezesporu představuje lákavou obchodní příležitost. A navzdory protestům umělcova vnuka je převezení jeho díla z moravského venkova do celonárodní galerie v hlavním městě, kde je budou moci obdivovat mnohem větší zástupy, pochopitelným krokem.

Pokud by však kontrola nad veřejnými rozpočty a institucemi, které se podílely na propagaci těchto děl, ležela de facto v rukou skrytých soukromých investorů s obchodními vazbami na městské úředníky, kteří odpovídají za pražské galerie, naplňovalo by samozřejmě skutkovou podstatu trestného činu.

Richter, Bufka a Srp (a Roman)

Počátkem roku 2008, oznámil pražský radní Milan Richter záměr Hlavního města Prahy jako vlastníka Slovanské epopeje přestěhovat toto umělecké dílo z Moravského Krumlova do metropole. Odmítl přitom úvahy, že Praha se o přestěhování tolik snaží proto, že v roce 2010 vyprší autorská práva k plátnům. Poukazoval na to, že obrazy zůstanou ve vlastnictví města i po expiraci autorských práv. To je sice pravda, ale zároveň se možnost využít je ke komerčním účelům otevře pro kohokoli, včetně zmíněných obchodních partnerů městských politiků.

Jako tehdejší pražský radní pro kulturu byl Richter odpovědný za městské galerie a jejich propagaci. V roce 2008 jmenoval Milana Bufku a Karla Srpa do vedení Galerie Hlavního města Prahy (GHmP). Srp je povoláním kunsthistorik, ovšem Bufka je konkurzní správce. Richter si ho zřejmě vybral kvůli jeho těsným vazbám na Martina Romana, které se datují od roku 2002, kdy byl Bufka státem jmenovaným správcem konkurzní podstaty Škody Plzeň, kterou pak v roce 2003 získala skupina Appian. A ředitelem Škody tehdy nebyl nikdo jiný, než Martin Roman.

Roman, jenž se brzy poté stal generálním ředitelem státem kontrolovaného energetického monopolu ČEZ, hlavního obchodního partnera firem sdružených v tehdejším škodováckém koncernu, je sám zaníceným sběratelem moderního českého umění a obchodním partnerem Richarda Fuxy. Fuxa, takto podnikatel v billboardové reklamě, letos na jaře vypustil do světa tvrzení, že vlastníkem původních Muchových plakátů (a 80 grafik Bohuslava Reynka) je on sám.

V květnu 2012 zahajovali Bufka se Srpem jako ředitelé GHmP výstavu Slovanské epopeje v jejím novém, a jak se podle všeho zdá i trvalém domově, kterým se stal pražský Veletržní palác. Srp, který připravoval výstavní katalog, sedí ve správní radě Nadačního fondu Richarda Fuxy. Kromě toho se o něm v pražských uměleckých kruzích mluví jako o soukromém kurátorovi Romanových uměleckých sbírek.

Několik týdnů poté, co Bufka se Srpem oslavili zabalení a stěhování Slovanské epopeje do Prahy, balili si sami. Jejich odchod byl důsledkem toho, že radní Milan Richter a jeho spojenci přišli o kontrolu nad pražským zastupitelstvem. Je pozoruhodné, že ještě v roce 2009 podepsal Richter jménem města smlouvu s BigBoardem na venkovní reklamu v hodnotě 250 000 dolarů.

Richard Fuxa: Alfons Mucha (a J&T Art Fond)

Od přestěhování Slovanské epopeje do Prahy návštěvnost výstavy stále roste. I tak je ale popularita jednoho z nejzávažnějších Muchových děl ničím ve srovnání s úspěchem, jaký zaznamenala výstava jeho reklamních plakátů v pražském Obecním domě (patřícím Hlavnímu městu Praha) v roce 2013.

Popularita výstavy „Ivan Lendl: Alfons Mucha“ byla výsledkem masivní celostátní billboardové kampaně, realizované společností BigBoard. Kampaň veřejnosti vsugerovala, že vlastníkem sbírky je stále Ivan Lendl, což byla obezlička, která bezpochyby napomohla výstavě k jejímu enormnímu úspěchu. Ve skutečnosti Lendl plakáty už před výstavou prodal.

Na to, že šlo o nejúspěšnější výstavu uměleckých děl v historii České republiky, je zvláštní, že všichni zainteresovaní tvrdí, že nemají ani ponětí o tom, kdo je skutečným vlastníkem vystavených exponátů.

Pokud máme věřit představitelům státem a městem kontrolovaných podniků, které výstavu sponzorovaly, a ředitelům rozpočtových organizací, v nichž byly plakáty vystaveny a později deponovány, nikdo z nich vědomě nejednal s jejich skutečným vlastníkem. Všichni tvrdí, že jediný jejich právní vztah, do něhož vůči Lendlově sbírce Muchových plakátů vstoupili, byly smlouvy, v nichž jako druhá strana figurovala česká společnost s ručením omezeným BigMedia. Vlastníkem BigMedia je BigBoard Praha a.s. a nikdo ve skutečnosti neví, kdo vlastní toto akciová společnost. Výroční zpráva BigBoardu za rok 2013 uvádí, že podle nejlepšího vědomí společnosti jsou jejími vlastníky JoJ Media House a. s., vlastněný Richardem Flimelem (60 %); dále Richard Fuxa (20 %) a Touzimsky Media, a. s., vlastněná švýcarským nominálním vlastníkem Touzimsky Kapital AG (20 %).

Pod tlakem médií vystoupil počátkem tohoto roku Fuxa s prohlášením, že utajeným skutečným vlastníkem Lendlovy sbírky je on sám. Toto pozoruhodné prohlášení se ale ve skutečnosti zdá být pouze neobratným pokusem zakrýt identitu pravých vlastníků.

Společnosti ČEZ a Pražské služby, z nichž první většinově vlastní stát a druhou Hlavní město Praha, výstavu Muchových plakátů sponzorovaly. Ani jedna z nich nemá povinnost, ale ani ochotu zveřejnit, kolik peněz darovaly, avšak cokoli darovaly, skončilo v rukou BigMedia, jak tvrdí Vlastimil Ježek, ředitel Obecního domu, kde se výstava konala.

Ježek neposkytl o sponzoringu žádné konkrétní informace, protože ten byl podle něj dojednáván přímo mezi BigMedia a sponzory. O nic sdílnější nebyl ani o podrobnostech finančních transakcí mezi Obecním domem a BigMedia; pouze zopakoval, že jediným smluvním partnerem Obecního domu byla právě BigMedia.

GASK neboli Galerie Středočeského kraje je regionální veřejná galerie se sídlem v Kutné Hoře. Její ředitelka Jana Šorfová potvrdila, že galerie má uzavřenu smlouvu s BigMedia na uložení plakátů ve svém depozitáři na dobu neurčitou, za což Big Media galerii platí. Nedokázala ale odpovědět na otázku, kdo by mohl plakáty ve skutečnosti vlastnit.

Nezdá se, že by Ježek nebo Šorfová kdy byli v kontaktu s Nadačním fondem Richarda Fuxy, což jen posiluje podezření, že nadace plakáty v rozporu s Fuxovým tvrzením z minulého týdne nikdy nevlastnila. České zákony stanoví, že nadace, jejíž majetek přesáhne ekvivalent 250 000 USD, musí mít dozorčí radu. Nadační fond Richarda Fuxy žádnou takovou radu nemá, ačkoli hodnota Muchových plakátů je čtrnáctinásobná. Namísto toho má ‚revizora‘, nebo alespoň měl, než Marina Votrubová z Unicredit Bank na tento post rezignovala (zatím není jisté, kdy přesně).

Dokud a pokud Richard Fuxa nepředloží pádný důkaz, že on nebo nadace, nesoucí jeho jméno, je zákonným vlastníkem sbírky, bude rozumné předpokládat, že vodí lidi za nos. Už zase. Koho Fuxa kryje? Jediný subjekt, který má podle všeho nějaký uchopitelný právní vztah k plakátům, je BigMedia. A subjektem, který má ten nejuchopitelnější vztah k BigMedia, je – J&T.

Nejpravděpodobnějšími vlastníky sbírky plakátů jsou klienti J&T (mezi nimiž figurují mnozí tuzemští politici a manažeři státem ovládaných podniků). Tím by se vysvětlovalo, proč byla J&T Banka generálním partnerem loňské výstavy a sponzorovala výstavu. Stojí za povšimnutí, že J&T má pro investice do umění svůj offshorový nástroj – J&T Art Fond, který patří pod společnost J&T Holdings & Invest Limited, registrovanou na Kypru.

Od popelářů ke kardinálům

Motivaci investovat do koupě Lendlovy sbírky Muchových plakátů bezesporu podpořil i fakt, že si investoři mohli být jisti tím, že do propagace díla umělce, jehož dílo už ve své většině není chráněno autorským zákonem, budou nasměrovány penězovody z veřejných prostředků.

Nemohlo to být třeba tak, že mezi těmi investory se tu a tam mihli i bývalí komunální politici, kteří řídili městské galerie, či topmanažeři státních či městských podniků, které tyto galerie sponzorovaly? A nemohou to být třeba stejní investoři, kteří stáli za propagací výstavy Bohuslava Reynka, jehož 80 grafických listů zrovna získal Richard Fuxa a vystavuje je v pražské Národní galerii? Dobře si všimněte, že kurátorem výstavy je opět – Karel Srp.

Rejnek, stejně jako předtím Mucha, právě prochází kúrou u BigBoardu. Jako tenkrát i tehdy lemují billboardy dálnice a lidé jsou lákáni k návštěvě nevkusnými performancemi s jakoby ukřižováním a dýmem ze suchého ledu. Jenom zboží se změnilo. Tentokrát Fuxa nekšeftuje s Muchou inspirovanými klenoty, ale s památeční biblí s Reynkovými ilustracemi, kus bratru za 385 dolarů. To je ještě větší pálka než za absurdní apoteózu Ahae, kterou spáchal bývalý ředitel NG Milan Knížák. Ahae bylo umělecké alter ego jihokorejského podvodníka Ju Pjong-euna, majitele trajektu, v jehož vraku našlo smrt 300 dětí (viz zde) Knížák uspořádal výstavu Juových fotografií ve Veletržním paláci v roce 2011.

K propagaci své investice do Muchy se Fuxovi podařilo získat podporu tuzemského energetického monopolu a firmy, zajišťující v Praze odpadové hospodářství. Tentokrát mu s obchodem pomáhá kardinál Dominik Duka. Zdalipak Jeho Eminence ví, kdo je ve skutečnosti vlastníkem původních uměleckých děl?