Srovnání americké ekonomické diplomacie vůči Československu v letech 1946–1948 a dnešní České republice.


Jaderný stisk: Putin podává ruku Maďarsku pod Ušakovovým dohledem. Jak dlouho zabere, než se podobná scéna bude opakovat s českým premiérem?

Kniha profesora Bostonské univerzity Igora Lukeše On the Edge of the Cold War (Na okraji studené války) přináší v obsažné analýze selhání americké diplomacie a zpravodajských služeb v poválečném Československu mnohé náměty k zamyšlení. Pravděpodobně nejzajímavějším je ten, který popisuje přerod ekonomické diplomacie Washingtonu z nástroje na podporu demokratického systému v tehdejší ČSR v nástroj jeho destrukce.

Nabídka pomoci při rekonstrukci válkou postiženého hospodářství, zpočátku zamýšlená jako americký příspěvek ke snaze českých demokratů udržet neutrální kurz mezi Sovětským Ruskem a Západem, se zvrhla v nástroj, jímž chtěl Washington vytrestat komunisty. To ve svém důsledku vehnalo demokraty do náruče komunistů a v mnohých případech znamenalo jejich smrt.

Jádrem pudla amerického selhání při poskytování podpory poválečné ČSR byl spor o to, jak dostat z Čechoslováků kompenzace za nemovitosti a další aktiva ve vlastnictví amerických subjektů (jejichž hodnota se odhadovala na 30–50 mil. USD tehdejší měny), které československý stát znárodnil v říjnu roku 1945.

Snaha o získání kompenzací se brzy stala záminkou, proč nevyslyšet československou žádost o poválečnou americkou pomoc ve formě půjček a úvěrů. Americké ministerstvo zahraničí bylo v tomto ohledu rozpolceno. Jedni prosazovali, aby se obě věci nesměšovaly, zatímco druzí (mezi nimi i tehdejší velvyslanec USA v Praze Laurence Steinhardt) trvali na tom, že je třeba o nich jednat společně a v případě, že Československo kompenzace odmítne, mu pomoc neposkytnout. Steinhardt i během svého působení v Praze provozoval v New Yorku advokátní kancelář a velká část znárodněného majetku byla ve vlastnictví jeho klientů.

Washington tehdy celou záležitost pořádně zpackal. Ministerstvo zahraničí nakonec nabídlo Praze notně ořezaný balíček pomoci, který ve svém důsledku oslabil proamerické demokraty v Gottwaldově vládě a dodal kuráž komunistům.

Korunu všemu nasadilo pařížské setkání amerického a sovětského ministra zahraničí s jejich evropskými kolegy v srpnu 1946, na kterém se projednávaly podmínky americké pomoci poválečné obnově Evropy. Náměstek sovětského ministra zahraničí americký plán odmítl jako „pokus o hospodářské zotročení národů Evropy“. Česká delegace vedená ministrem zahraničí Janem Masarykem těmto sovětským provokacím aplaudovala.

Washington to hluboce urazilo. Ve veřejném prohlášení, které následovalo brzy po Masarykově osudném potlesku, uvedl americký ministr zahraničí James F. Byrnes, že do těch zemí východní Evropy, které „nactiutrhají Spojeným státům a pokřivují jejich pohnutky a záměry“, nepůjde už ani cent pomoci. Americká pomoc, prohlásil, musí být použita ve prospěch „přátel Spojených států“, a nikoli k subvencování „komunistické vlády v Československu“.

Československo ovšem v létě 1946 komunisty ještě zdaleka ovládáno nebylo. To, co provedly Spojené státy vzápětí, ovšem jejich nástup k moci významně akcelerovalo. Americké ministerstvo zahraničí přerušilo rozhovory, odmítlo žádost Prahy o půjčku 50 mil. USD a podmínilo jakékoli pokračování pomoci snížením podílu komunistů v Gottwaldově vládě.

Komunisté si mnuli ruce radostí. Provokacemi a zastrašováním se jim povedlo dosáhnout přesně toho, čeho dosáhnout chtěli. (Obsažnou recenzi knihy On the Edge of the Cold War najdete v článku Benjamina B. Fischera, někdejšího korunního historika CIA, uveřejněném v International Journal of Intelligence and Counterintelligence, svazek 26, č. 2 z 1. června 2013. Recenze v angličtině je k dispozici na webu Českého rozhlasu zde.)


Bez české touhy není ruské příležitosti

O 65 let později už nikdo nepochybuje, že dnešní české politické a podnikatelské špičky znovu spadly do sféry ruského vlivu. Jejich dnešní pouta nejsou pouty ideologickými; stali se oběťmi své domýšlivosti, hrabivosti a pragmatického využití skutečnosti, že Rusové při svých obchodních jednáních nejsou sešněrováni žádnými otravnými protikorupčními opatřeními, která na západní manažery jednající v zahraničí uvalují jejich vlastní vlády.

Nejdůležitějším pudem, který dnes žene Čechy do Putinovy náruče, je umíněná touha jejich politiků a průmyslníků stavět další a další jaderné reaktory. Tuto touhu cílevědomě nepřiživuje jen Kreml, ale také Bílý dům a Whitehall.

Státem bohatě dotovaná zahraniční expanze Rosatomu je integrální součástí ruské zahraniční politiky. Pokud Rusové českou jadernou zakázku získají, bezpochyby to potěší Jurije Ušakova z Rosatomu (na obrázku nahoře), někdejšího velvyslance Ruské federace ve Washingtonu a dnes jednoho z nejbližších Putinových poradců. Mnohem důležitější než samo instalování nových reaktorů dodaných konsorciem MIR1200 v jižních Čechách je ale to, jakou tato česká touha vytváří příležitost pro Rusy zatáhnout české politiky a podnikatele do kremelské šarády s cílem oslabit NATO a EU.

Schopnost českých politiků odolávat ruským nabídkám nukleární pomoci je nepřímo úměrná jejich touze po nových jaderných reaktorech. Kromě toho je ovšem ještě systematicky podkopávána postojem Západu.

Ekonomická diplomacie Spojeného království vůči Praze je nesmírně zatížena obchodním partnerstvím britského Rolls-Royce s Rosatomem a jeho snahou prosadit rosatomské konsorcium MIR1200 jako dodavatele rozšíření JETE. Stejně tak k rozšíření flotily jaderných reaktorů Prahu ponouká i americká ekonomická diplomacie.

Takové snahy jsou nesmírně krátkozraké. Vezměme si například, co by se stalo, kdyby Češi nevybrali Westinghouse. Jaká bude reakce Washingtonu, pokud Praha bude následovat Maďarsko a přidělí zakázku Rosatomu bez výběrového řízení? Urazí se, stejně jako se v roce 1946 urazil ministr zahraničí Byrnes?

Bude si Washington stěžovat, podobně jako si stěžoval bývalý americký velvyslanec Eisen, když bylo na jaře letošního roku zrušeno výběrové řízení na Temelín, že Spojené státy jsou, „jako blízký přítel a spojenec, znepokojeny tím, jaký signál toto může vyslat vůči americkým investorům“. Bude se snad Washington pokoušet ‚potrestat‘ Českou republiku za její rozhodnutí? A jak tím prospěje těm několika málo veřejným činitelům, odhodlaným čelit plíživému šíření Putinova vlivu, kteří v Praze ještě zbývají?

Washington by udělal lépe, kdyby uznal, že oficiální důvod pro stažení temelínského tendru (rozhodnutí nezatěžovat české domácnosti výrazným zvýšením sumy na jejich fakturách za elektřinu) má něco do sebe, a následně napřel svou ekonomickou diplomacii k tomu, aby vyhnala Čechům z hlavy touhu po dalších reaktorech kompletně. Tím by se Washingtonu podařilo nasypat písek do soukolí nejmocnějšího stroje, který Rusům razí cestu k rozšíření jejich vlivu v Praze.

Tak velká koncentrace ekonomické a politické moci, jaká by vyplývala z rozšíření české jaderné flotily, by byla jen sotva v zájmu USA, vzhledem k možnosti hraničící s jistotou, že větší část tohoto potenciálu by skončila v ruských rukou. Americká ekonomická diplomacie by tedy udělala mnohem lépe, kdyby se zaměřila na podporu dekoncentrace české výroby elektrické energie.

Namísto přijetí výzvy k zapojení se do hry na nukleární přetahovanou s Rusem na české půdě by si Američané měli uvědomit, že je to hra, do které je Rus chce vtáhnout – a nejen proto, že Rus v této hře tahá za delší konec, i kdyby nakonec nebyl postaven ani jeden nový reaktor – ruská šance totiž trvá tak dlouho, dokud trvá česká touha.

Obecně řečeno by politickému a ekonomickému zdraví České republiky (a tím i Americkým zájmům na jejím území) prospělo mnohem více, kdyby americká diplomacie zaměřila svou podporu vůči demoralizovaným a vratkým institucím tohoto státu; jejich rozvrat a slabost totiž neslouží nikomu jinému, nežli Rusům.

Ohromujícím důkazem selhávání americké (a evropské jakbysmet) diplomacie vůči České republice je skutečnost, že už se najde pouze jediný tuzemský politik, který si troufne otevřeně kritizovat své kolegy za jejich proruské sklony, a že tento politik je všech jiných ohledech nedůvěryhodný. Protiruské výpady Miroslava Kalouska jsou poslední dobou už tak vyhrocené, že by si jeden skoro myslel, že jejich autor je provokatér, který se jimi snaží dosáhnout přesně toho, před čím v nich varuje.

Kdo potřebuje nepřátele, když Američané mají takovéhle přátele? Rusové musejí výskat radostí!

Zbožné přání končí raněnou pýchou, a raněná pýcha plodí pomstu

Profesor Lukeš je zděšen ignorancí amerických diplomatů v poválečné Praze a poukazuje na to, že pravděpodobně žádný z nich neočekával, že v únoru 1948 dojde ke komunistickému puči. Všichni věřili do posledního okamžiku, že demokraté, s nimiž se spojili, zvítězí.

Neochota velvyslance Steinhardta poskytnout úvěry Čechům, pokud se nezaváží kompenzovat znárodněné americké majetky, se Spojeným státům šeredně vymstila. Spolupodílela se na úspěchu převzetí moci komunisty v roce 1948 a mimo jiné spoluzpůsobila i to, že majetky, o které šlo, byly ztraceny – až do doby jejich částečného navrácení po roce 1989.

Ignorance poválečných let přetrvává. To, co je jasné každému obyvateli této země, totiž že Rosatom je pro současný politický a ekonomický establishment této země mnohem přitažlivější partner než kdokoli jiný, zdá se být naprosto utajeno myslím amerických diplomatů, obývajících přenádherný pražský Schönbornský palác. Poslední věc, se kterou by česká jaderná lobby chtěla mít co do činění, je americká firma s rukama svázanýma protikorupčními paragrafy, která jim bude šlapat na paty.

Pokud chtějí američtí diplomaté pomoci svým společnostem k zisku zakázek v tomto státě, musí jim ‚dovolit‘, aby přijaly za svůj místní modus operandi a chovaly se podle místních nepsaných pravidel, i když tím riskují, že doma v USA za to půjdou do tepláků. Jak pokrytecké, řeknete si. Ano, ale jak účinné! A rozhodně ne hloupé. A rozhodně ne neproveditelné.

Namísto toho ovšem Amerika ponouká Čechy, aby postavili další jaderné reaktory, a ukájí se nadějí, že místní politici umožní férové výběrové řízení, v němž zvítězí americký dodavatel. To je stejně hloupé, jako doufání velvyslance Steinhardta, že Klement Gottwald dostojí svému slibu z roku 1946, že zachová v Československu demokratický politický systém.

Sečteno a podtrženo: Dnešní americká ekonomická diplomacie svou podporou touhy Čechů po rozšíření jejich flotily jaderných reaktorů jde na ruku Rusům, neboť výsledkem této podpory bude pouze a jedině prohloubení amerického rozčarování z Čechů.

Je to nejlepší způsob, jak opět ztratit Prahu.


Tento článek byl poprvé zveřejněn na bne.eu.